Ze čtrnácti dolů největší těžební společnosti v Evropské unii, polské firmy Kompania Weglowa, vydělávají peníze jen čtyři. Státní firmu, kde odborová organizovanost přesahuje sto procent, protože řada horníků je členy různých organizací, zachraňuje jen tlak na vládu, která ji drží nad vodou. Však se také horníci demonstrací připomněli nové premiérce Ewě Kopaczové, když v parlamentu přednášela 1. října svoje programové prohlášení.

Jenže obor, v němž v Polsku pracuje sto tisíc lidí (více než polovina z nich ve společnosti Kompania Weglowa), zásadní změnu potřebuje. Většina polského uhlí je těžena tak, že není cenově konkurenceschopná nejen v zahraničí, ale ani doma. Politici všech stran a orientací se s problémem polského uhlí dříve či později potýkali a zatím ho spíše odsouvali. Prezident Bronislaw Komorowski minulý týden podepsal zákon, který ostře omezuje a reguluje dovozy uhlí ze zahraničí (rozuměj z Ruska). Jedním z paradoxů tohoto opatření bude, že pro obyčejného Poláka, který doma topí uhlím, surovina podraží – protože polské uhlí se na domácí spotřebu příliš nehodí, těží se hlavně pro elektrárny a průmysl jako drť, nikoli jako větší kusy.

Nejnověji navrhuje ministr státního pokladu Wlodzimierz Karpiński, pod kterého státní firmy spadají, rozdělení na dobré a špatné doly. Do těch perspektivních by se investovalo, ty druhé by se postupně zavřely. K tomuto plánu stačí ministrovi Občanské platformy, která po odchodu premiéra Donalda Tuska do Bruselu zoufale bojuje o udržení voličské podpory, připomenout, že parlamentní volby jsou za rok. Politická průchodnost takového plánu je víc než nejistá.

Polské uhlí je problém složitý natolik, že může způsobit i vážnou evropskou krizi. Polsko má totiž 90 procent své elektřiny právě z uhlí. Na summitu EU o budoucí klimatické politice unie tento týden chce Varšava bránit jakýmkoli změnám, které by polský průmysl (a energetiku) znevýhodnily.

Takže po polském instalatérovi, který kdysi tak vzrušil Evropu při otevření hranic pro pracovníky z nových členských zemí unie, tu teď máme polského horníka – nejvíc jako symbol politické neschopnosti reformovat ty části ekonomik, které za socialismu získaly punc nedotknutelnosti.