Spojené státy americké nedávno nepovolily vstup na své území několika maďarským občanům s odůvodněním, že jsou na černé listině – oficiálně kvůli korupci. Korupce ale bohužel není ve středoevropském regionu nic až tak mimořádného a lze si představit, že by mohl být vstup na území USA odepřen i mnoha našim spoluobčanům. Nic takového snad ale prozatím nehrozí. Důvodem, proč se někteří Maďaři (na rozdíl od premiéra Sobotky) nepodívají na Bílý dům ani z venku, je tristní stav maďarské demokracie.

V Maďarsku se toho v poslední době událo mnoho. Nový volební zákon udělal z voleb v Maďarsku cvičení téměř stejně obtížné jako v miliardové Indii. Reforma státní správy vyústila v silnou centralizaci státu pod vedením vládní strany FIDESZ a zároveň omezila nezávislou justici. V zemi mají v současné době těžký život neziskové organizace financované ze zahraničí a také média, u nichž lze o nezávislosti hovořit jen výjimečně.

Byla jsem včera přítomna u scénky, kdy si slovenský kolega stěžoval kolegovi maďarskému, že byl součástí autorského týmu, který měl vytvořit společný text o politice v zemích Visegrádské čtyřky. Jediný příspěvek maďarského spoluautora spočíval v úpravě textu v linii rétoriky Orbánova režimu a hlavně zmírnění či anulování kritiky Maďarska. Maďarský kolega na to pokýval hlavou a zeptal se, jak se jmenoval onen spoluautor z Maďarska. Jméno mu nic neříkalo, zamyslel se ale a pak řekl: „Už vím, ten člověk neexistuje.“ Slovenský kolega i já jsme na něj zmateně pohlédli a čekali na vysvětlení. „Psal to pan XY, ale nechtěl s tím být spojován. To jméno je buď úplně vymyšlené, nebo je to jméno nějakého stážisty, kterého stejně nikdo nezná.“

Ať je ale tlak režimu jakýkoliv, ještě horší je možná indoktrinace a vnitřní cenzura. To si teď nakonec mohou na vlastní kůži vyzkoušet i čeští a slovenští novináři, zdali se bez bázně a hany pustí i do komentování kauz svých vlastníků. Maďarsko je ale přeci jen v poněkud jiné situaci. Dá se s nadsázkou říct, že kdyby se Penta rozhodla investovat do novin v Maďarsku namísto na Slovensku, nezávislosti médií v zemi by to za současné situace jedině prospělo.  

Evropská unie, od které by se dala očekávat rázná reakce, je v případě ochrany lidských práv a demokratických mechanismů členské země relativně bezzubá. Většina jejich demokratizačních nástrojů totiž se vstupem státu do unie končí. Do jisté míry se země EU poučily ze situace, kdy v Rakousku spoluvládla Haidrova FPÖ a členské státy byly odkázány na mezivládní a bilaterální kroky, protože na úrovni unijní nebylo možné udělat nic. Ani současné možnosti nejsou bůhvíjak oslnivé. Smlouva z Nice sice poskytla v článku 7 možnost deklarovat „vážné nebezpečí,“ pokud některý členský stát závažně poruší jiné články Smlouvy o Evropské unii, avšak ani důsledky aktivace této možnosti nejsou nijak závratné. Nejvýraznější krok zatím udělal Evropský parlament, který vyzval Maďarsko k dodržování demokratických principů EU. Větší šanci působit na představitele maďarského režimu tak mohou zatím mít paradoxně právě kroky Spojených států.

Vybavuji si ještě jednu scénku s kolegy ze zemí Visegrádské čtyřky. Zatímco se společně podivujeme nad nejnovějším excesem Orbánova režimu, slovenský kolega si z kvality maďarské demokracie dělá tak trochu legraci. Polák mu odpovídá: „Ty se radši moc nesměj. Fico to bedlivě sleduje a dělá si poznámky.“