Před několika dny byla v Oxfordu odhalena lavička jako památník Václava Havla. Po Gandhím je tak Havel jedinou další osobností, kterou lavička v univerzitním parku připomíná. Na místo jsem dorazil den poté, kdy spolek českých a slovenských studentů Oxfordu pořádal večeři pro své členy spojenou s diskuzí s knězem Tomášem Halíkem, komentátorem Janem Macháčkem, českými a slovenskými velvyslanci v Británii, pány Michalem Žantovským a Miroslavem Wlachovským. Večer věnovaný Havlově odkazu byl krásně připravený a jako celá událost k uctění Havlovy památky byl tak magický, že jsem si tu chvíli užíval s patřičnou slavnostní náladou. Jak bude další generace nadějných českých studentů po návratu do své země moci následovat Havlův odkaz? Bude jim dána příležitost?

U stolků seděli špičkoví studenti a mnozí z nich nejspíše s naději snili o svém návratu do České a Slovenské republiky a o tom, jak je společnost po návratu přijme s otevřenou náručí a dá jim šanci pro další generace utvářet podobu země. Řečníci na panelu mluvili o potřebě lídrů v naší zemí a jak to je na té nové generaci, aby se ujmula Havlova odkazu a politicky se po svém návratu angažovala.

V tu chvíli jsem si říkal, jaký asi bude osud těch, kteří se rozhodnou se do naší země vrátit a přispívat k jejímu rozvoji. Také jsem byl před více než osmi lety, když jsem dostudoval Cambridge, plný očekávání, stejně jako desítky dalších absolventů obou unverzit, se kterými jsem se setkával během svého působení ve spolku českých absolventů těchto univerzit. Realita byla pro mě a pro značný počet z nich ale drsná, po návratu do země jsem zvažoval, jestli mi mé studium nebylo spíše na škodu.

Nikdy vám to nikdo neřekne do očí, ale podle chování okolí a dveří zavíraných přímo před vámi se nelze ubránit pocitu, že vás okolí skutečně moc nebere a spíše jste pro něj nebezpečím. Naráz jste vnímání jako rozmazlení elitáři, kteří v životě nepracovali, na špičkové univerzitě studovali, protože si ji mohli dovolit zaplatit bohatí rodiče a své studium a pozdní úspěchy si tím pádem ani nezaslouží - a pokud jste i pak úspěšní, tak je to jen díky konexím či vlivným kamarádům a vy se jen vezete na cizí vlně.

Jsem poměrně citlivý člověk, ale protože jsem seznámený s osudy dalších absolventů, tak tuším, že mé dojmy nejsou ojedinělé. Nikdo se neobtěžuje jít pod povrch, zeptat se a třeba zjistit, že čeští studenti mnohdy z žádných elitářských rodin nepocházejí, studovali a dřeli, aby akademicky vynikli, že to neměli v životě vůbec lehké a peníze na studium získali pokud vůbec, tak jen v malé části a zbytek ve formě zadlužení se na mnoho let svého života. Absolventy které jsem potkal, a že jich bylo velmi mnoho, se necítili nadřazení nad nikým jiným, nebyli to snobové a vynikali pokorou a snahou porozumět.

Proč tyto lidi vítáme jen naoko, a ne s otevřenou náručí a nepomáháme jim, jak jen dokážeme? Je přeci v našem národním zájmu lákat zpět českou inteligenci a poskytovat jim příležitosti k dalšímu rozvoji. Zatím je podvědomá zpráva po návratu všem absolventů jasná: "Jste vítáni, ale ne skutečně. Obdivujeme vaše studium, ale zároveň vás za něj nenávidíme a závidíme vám jej. Pomůžeme vám jen abyste si mysleli že pomáháme, ale jinak naše pomoc nebude reálná. Můžete být sympatičtí i hodní, ale stejně vás nemáme rádi - jednoduše proto, že příliš vynikáte."

Obdobné vnímání úspěchu jsem zaznamenal v Dánsku, kde jsem přes pět let žil během svého dospívání. Mají tam dokonce definovány zákon Jante (Janteloven) který spočívá v tom, že jakmile jeden klas poroste výš než ostatní, tak je třeba ho seseknout do stejně výše ostatních klasů. Toto egalitářské vnímání usměrňování vývoje jednotlivců je zdánlivě společenský solidární, ale v jádru je to koncepce, která má za přímý následek demotivaci nadaných jedinců. Chodil jsem tam nějakou dobu do dánské základní školy a viděl kam tento přístup vedl - je to výchova k průměrnosti a hraní si na rovnost, byť si nejsme jako lidi rovni. Každý je rozličný, někdo je lepší v tom, jiný zas v onom, nerovnost je ale biologická vlastnost, jinak bychom byli všichni přesná kopie každého dalšího na světě. Proč to předstírání a pokrytecké hraní si na rovnost, kterou chápeme jako stahování druhých na svou úroveň?

V západním světě se pokoušíme o aplikaci dvou termínů, které jsou v přímém rozporu: rovnost a svoboda. Pokud ale budeme důsledně aplikovat rovnost, tak nemůžeme dát jedincům svobodu realizovat se v míře, ve které mohou a chtějí - v rámci uchování rovnosti nemohou mít plnou svobodu. Pokud naopak budeme aplikovat důsledně svobodu, tak se musíme zříci snahy o rovnost. Toto je základní dichotomie a rozepře spektra politických stran - jedny se více prosazují o rovnost, druhé více o svobodu.

Kombinace obojího zní sice pěkně, ale naprostého kompromisu nelze nikdy dosáhnout. Česká republika se jeví být spíše zemí usilující o rovnost než o svobodu, spíše jako egalitářská společnost obdobná té dánské. Z tohoto úhlu pohledu je pak snadno vysvětlitelné vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách a stabilní preference levicových stran, stejně tak jako obdiv k lidem, kteří nejsou intelektuálové a nikdy jimi nebyli, jako v případě pana Václava Klause či prezidenta Zemana. Solidarita se znevýhodněnými je správná a bylo by nelidské nepomoci strádajícímu či ublíženému, ale obdiv vůči podprůměrnosti a hanění evidentního úspěchu či talentu druhých se solidaritou nemá nic společného.

Prezident Zeman v posledních dnech zahájil jakýsi divný boj proti intelektuální "pražské kavárně". Neprezentuje se však prezident Zeman léta sám jako intelektuál? Jako intelektuál, který používá během svých proslovů záměrně cizí slova a k povznesení svého sdělení cituje všechny možné intelektuály? Proč zahájil toto křižácké tažení proti intelektuálům "pražských kaváren"? Proč rozděluje společnost mezi intelektuály (líné povaleče) a běžný (pracovitý a poctivý) lid? Budou terčem i ti studenti, které jsem viděl na té slavnostní večeři? Když se ti čeští studenti vrátí jednoho dne zpět do České republiky (a většina z nich se vrátí), tak jim budu přát, aby z českého prostředí nezahořkli, aby jim nikdo neházel klacky pod nohy a aby jim byla dopřána možnost podílet se na přeměně naší země. V další generaci je naděje - tak ji podporujme a motivujme co nejvíce, dejme jim najevo, že jsou jedněmi z nás, a že jim maximální mírou pomůžeme k tomu, aby mohli dále rozvíjet jak sebe, tak naši zemi.

Související