Před nedávnem byla zveřejněna zpráva Světového ekonomického fóra, která hodnotí míru nerovností v postavení žen a mužů, tzv. „Global Gender Gap Report“. Česká republika v ní zaujala 96. místo, po boku Indonésie či Azerbajdžánu, daleko za všemi evropskými zeměmi (s výjimkou Malty, se kterou často soupeříme o poslední místo). Zaostáváme především v politické a ekonomické participaci žen. Proč? Jsou české ženy méně schopné, že se nedokáží v těchto oblastech prosadit?

Na úvod si vyjasněme, co vlastně zpráva sleduje. Především, srovnání nehodnotí kvalitu života, jinými slovy, nehodnotí, zda se u nás žije ženám lépe nebo hůře než například ve zmiňovaném Ázerbajdžánu. Hodnotí to, v čem se v té které zemi liší postavení žen vůči mužům (tedy jaká je tzv. „genderová propast“) a jak se tyto rozdíly v průběhu času mění (jak se propast uzavírá). Zpráva se zaměřuje na 4 oblasti – vzdělávání (přístup k základnímu i vyšším stupňům vzdělávání), ekonomickou participaci (platy, zastoupení ve vedoucích pozicích, účast na pracovním trhu), politické zastoupení (zastoupení v rozhodovacích pozicích) a zdraví (naděje dožití a poměr pohlaví při narození). Data pro hodnocení jsou získávána z veřejně dostupných zdrojů mezinárodních institucí jako International Labour Organization či World Health Organization.

Česká republika patří mezi ty země, u nichž se „genderová propast“ spíše rozevírá, než zavírá (byť celosvětový trend je opačný). Od roku 2006, kdy byl žebříček poprvé zveřejněn, jsme klesli z 53. na současné 96. místo. Dobře si sice vedeme v oblasti vzdělávání i zdraví, naše celkové výsledky ale zhoršuje politická a ekonomická participace žen. V Poslanecké sněmovně aktuálně zasedá 19,5 % žen, ve vládě máme 3 ženy z 16 ministrů a ministryň, i na komunální úrovni, kde je žen nejvíce, jich působí pouze 27 %. Ženy mají průměrně o čtvrtinu nižší platy než muži a chybí ve vrcholovém managementu. Proč?

Převládající názor zní, že si za to mohou především ženy samy, protože chtějí zůstávat doma s dětmi a nemají zájem být politicky aktivní. Případně nejsou dostatečně schopné, aby se prosadily (nemáme ostré lokty, tah na branku, znáte to). A protože to tak ženy chtějí, případně na to nemají, vlastně nemáme problém a není co řešit. Jsou však české ženy opravdu o tolik jiné než ženy v Německu, Francii, Polsku či Rakousku, které si v žebříčku vedou o tolik lépe než my? Proč se v těchto zemích ženy prosadí a u nás ne? Jsou snad v něčem horší? Nemyslím si. A zadruhé si ani nemyslím, že by se chuť žen podílet na pracovním trhu a politice od roku 2006 o tolik zmenšila, jak by při této interpretaci výsledky naznačovaly.

Postavení ČR v rámci žebříčku Světového ekonomického fóra

Hodnocení 0 - nerovnost; 1 - rovnost

Rok

Hodnocení

Pořadí
2006    0,6712 53.
2007    0,6718 64.
2008    0,6770 69.
2009    0,6789 74.
2010    0,6850 65.
2011    0,6789 75.
2012    0,6767 73.
2013    0,6770 83.
2014    0,6737 96.

Zdroj: Světové ekonomické fórum - Global Gender Gap Report  2006 - 2014

Naše klesající postavení ukazuje něco jiného. Spíše než o individuální rozhodnutí konkrétních žen jde totiž o nastavení vnějších podmínek, o to, do jaké míry umožňují, aby se ženy ve výše jmenovaných oblastech angažovaly. Například máme jednu z nejnižších zaměstnaností žen s malými dětmi v celé EU, přitom celkově máme zaměstnanost žen vyšší než je průměr. Je to dáno jednak dlouhou rodičovskou dovolenou, ale zároveň také tím, že i když se žena do práce chce vrátit, nemá jak. Chybí částečné a flexibilní úvazky, chybí veřejné školky a je zkrátka velmi komplikované sladit rodinný a pracovní život. Péče o rodinu a domácnost je přitom u nás vnímána především jako odpovědnost žen. Těžko se dá říct, že si za to mohou ženy samy.

I o veřejné dění se české ženy zajímají, velmi se angažují např. v neziskovém sektoru, jsou přítomny v členských základnách politických stran (např. KDU-ČSL má žen dokonce více než mužů). Když však přijde na „lámání chleba“, tedy na sestavování kandidátních listin, velmi často nehrají hlavní roli schopnosti a kvalifikace, ale rozhodují osobní vazby a kontakty. Nemusí jít o zlý úmysl, o to, že by muži ženám záměrně bránili. Je ale celkem logické, že muži v politickém světě i vrcholovém managementu znají zase spíše další muže, a těm pak i více důvěřují. A samozřejmě i platí, že kdo je u moci, nechce se jí vzdát. Ženy také naráží na celou řadu předsudků a na podceňování, často pak i podceňují samy sebe. Když k tomu přičtete výše zmiňovanou odpovědnost za rodinu, není se co divit, že jich je v české politice tak málo.

Naše zhoršující se postavení v mezinárodních žebříčcích je znepokojivé, politickou reprezentaci však dosud nechávalo zcela chladnou. Zdá se však, že po letech zavírání očí konečně svítá na lepší časy i u nás. Počátkem listopadu vláda schválila strategii pro rovnost žen a mužů v ČR, ve které si určila konkrétní cíle, jichž by mělo být dosaženo do roku 2020. Patří mezi ně i snížení rozdílu v odměňování žen a mužů na průměr EU, zabezpečení kapacit předškolních zařízení péče o děti na úrovni pro 90 % dětí nad 3 roky i dosažení minimálně 40% zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve veřejné i soukromé sféře. Jde o první dlouhodobý strategický dokument, který u nás kdy vznikl. Pokud se chceme vyšplhat z 96. místa trochu výš, držme si palce, ať nezůstane pouze na papíře, ale podaří se ho překlopit i do praxe.

Související