V žádném případě nechci nikterak snižovat důležitost trestního oznámení v jeho původním významu. Tedy jako právní nástroj obrany před zjevnou nespravedlností v režii veřejné moci v situacích, kdy už jiné instrumenty nepostačují. Není však žádným tajemstvím, že se u nás dlouhodobě zneužívají a nadužívají.

„Podání“ neboli správné zákonné označení totiž může bezplatně podat každý, kdo se jen trochu domnívá, že se stal některý z trestných činů. Nemá žádnou povinnost ho doprovodit důkazně. Klidně postačí nikterak nedoložená tvrzení v podmiňovacím způsobu, věci z doslechu či jen domněnky. Podatel jen nesmí vědomě lhát, to by se trestného činu mohl dopustit sám.

Samotná skutečnost podání trestního oznámení znamená jen to, že se jím příslušné orgány musejí předepsaným způsobem zabývat. Nic víc, nic míň. Není žádným důkazem o jeho pravdivosti a důvodnosti.

Stalo se nedílnou součástí politického života, konkurenčního boje v rámci podnikatelského prostředí, řešení sousedských sporů či jen jako forma nenásilného zastrašení. A když už nic, alespoň znepříjemnění života. Vždyť přece obálky s modrým (dnes možná i červeným) pruhem se přece bojí každý! A když už tady ta možnost je, proč jí nevyužít a nevyřídit si soukromé účty za veřejné peníze?

Trestní oznámení tak u nás podává prakticky každý na každého. Platí přitom rovnice, že čím je člověk známější a výše postavený, tím volí tento postup častěji. Pokaždé hlavně s patřičnou reklamou a velkým mediálním doprovodem. Zvlášť v politice to funguje bezvadně.

Například se stalo již tradicí po nástupu do určité funkce ve veřejné správě podat téměř záhy trestní oznámení na předchůdce za to, že se svěřeným majetkem nehospodařil řádně. To už je téměř kolorit, ba i nepsaná povinnost.

Podávají je vzájemně na sebe političtí konkurenti, a co víc, často i spojenci. Včetně kolegů z vládní koalice. Posledním zářným příkladem je nedávné podání ministerstva financí na ostravskou fakultní nemocnici (rozuměj ministra Babiše na ministra Němečka) v souvislosti s údajně předraženým nákupem kybernetického nože.

Z opatrnosti dokument samozřejmě formálně takřka vždy míří na „neznámého pachatele“. Při námitce účelovosti s vysvětlením, že podatel pouze uplatňuje své občanské právo poukázat na něco, o čemž se subjektivně domnívá, že je v rozporu se zákonem. A nechť se to tedy nezávisle prošetří.

Mnohdy je tak velmi těžké odhalit oznamovatelovy skutečné důvody a motivy. Určitým vodítkem může být, že kdo má skutečný, nikoli pouze deklarovaný zájem na prošetření určitého problému, ten mediální humbuk kolem nepotřebuje.

Na pozoru je třeba být zejména v momentě, kdy je podání hned od počátku doprovázeno všeobecným veřejným odsudkem. Třeba velmi populární formulací typu „pan xy je vyšetřován policií“. Aneb, máme jasno: je to zločinec, zloděj a podvodník, případně aspoň sprostý podezřelý.

S tím souvisí i následné komentování výsledku prošetření trestního oznámení, které skončí pro podatele neúspěchem. Zde je možno slýchat lapidární hodnocení: Stejně tam něco bylo, je to celé zmanipulované a všichni jsou podplacení. Tedy nic jiného než alibismus s odůvodněním „já se snažil, víc pro to udělat nemůžu“ a svalováním viny na druhé.

A ono to bohužel většinou i funguje. V případech, kdy je trestní oznámení jen jakousi kouřovou clonou, není samotný výsledek jeho posuzování až tak podstatný. Stačí totiž, že stín pochybností a typicky české „na každém šprochu pravdy trochu“ zůstanou.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru