Konflikt v Sýrii trvá přes tři roky. Během této doby musely zemi opustit skoro čtyři miliony uprchlíků (přesněji 3,8 mil.). Podle dat UNHCR (United Nations Refugee Agency) tvoří polovinu tohoto počtu děti.

Okolní státy přijímají neuvěřitelné množství utečenců. Sousední Libanon čítající necelých pět milionů obyvatel, jich přijal již milion. Stejný nápor zažívá Jordánsko, či Turecko. Evropská unie je dlouhodobě kritizována za to, že na tuto humanitární krizi nereaguje. Půlmiliardová Unie přijala za tři roky konfliktu 150.000 uprchlíků. Většina z nich je v Německu a ve Švédsku.

Česká republika se zatím staví k uprchlíkům odmítavě a preferuje pomoc na dálku. Ministr Chovanec odjížděl na jednání ministrů EU s mandátem, aby Česko, potažmo Evropská unie, pomáhalo uprchlíkům v ostatních bezpečných zemích. Nabízí se otázka, jak česká vláda definuje bezpečnou zem. Je takovou zemí např. Libanon, který uprchlickou krizi přestává zvládat?

Dalším „brilantním“ tahem našeho ministra bylo navrhované referendum. Uvědomuje si pan ministr a stejně tak většina těch, kteří jeho rozhodnutí s nadšením podporovali, že mluvíme o uprchlících? A že uprchlík není ekonomický migrant, který hledá lepší bydlo, ale někdo, kdo je v bezprostředním ohrožení života a je nucen zemi opustit? Opravdu by měli takoví lidé čekat, až uspořádáme referendum? Proč česká vláda nevyhlásí referendum o přijetí volyňských Čechů, kteří nejsou v bezprostředním nebezpečí? Budeme pořádat referendum o Kurdech, kteří bojovali v Iráku a které navrhuje ministr zahraničí Zaorálek léčit v českých lázních?

Hlavním argumentem je, že Česko nemá kapacity uprchlíky přijmout. V současné době je volná kapacita v uprchlických táborech zhruba 500 míst. Žádostí o azyl je 190 a většina žadatelů jsou děti a starší osoby. Když tedy tento argument nezabere, začneme se ohánět bezpečnostními otázkami. Opravdu věříme, že každý muslim je islamista? Není v každé společnosti určité (nízké) procento radikálů, kteří jsou v některých případech více slyšet? Navíc získat azyl není procházka růžovým sadem, jak si asi většina vášnivě debatujících na sociálních sítích představuje. Čeští úředníci jsou připravováni na to, jak potencionálně nebezpečného žadatele identifikovat a azyl mu neudělit.

Strach z neznámého je běžný a má ho každý z nás, ale neměli by se představitelé státu řídit jinými kritérii než vlastním strachem? Od země, ze které byli lidé také donuceni utíkat, ať už během nacismu nebo komunismu, by se dal očekávat mnohem solidárnější přístup. Země západní Evropy mohly klidně argumentovat tím, že nám například v osmdesátých letech bezprostřední nebezpečí nehrozilo. A přesto tisícům Čechů politický azyl udělilo. Jenže Syřanům akutní nebezpečí hrozí. Čím že se syrské děti provinily? Narodily se ve špatné zemi?

Související