Myšlenka propojit Spojené státy a Evropskou unií zónou volného obchodu a vytvořit tak ohromný transatlantický trh se poprvé začala objevovat již v 90. letech minulého století. V závěru této dekády byly uzavřeny první dílčí dohody mezi oběma stranami, které ve vymezených oborech zavedly vzájemné uznávání standardů a certifikací. K jistému usnadnění obchodu tak došlo například v telekomunikacích, farmaceutickém průmyslu či v oblasti lékařských zařízení. Úvahy o celoplošné obchodní dohodě však v této době nenalezly dostatečnou podporu.

Evropská unie a Spojené státy od té doby uzavřely řadu dohod o volném obchodu s třetími zeměmi celého světa. Evropská unie tak mezitím uzavřela zónu volného obchodu například s Jihoafrickou republikou, Mexikem, Jižní Koreou a v nedávné době dovršila jednání i s Kanadou. Spojené státy mají kromě zóny NAFTA s Kanadou a Mexikem uzavřeny dohody také s Austrálií, Jižní Koreou nebo Singapurem a již řadu let intenzivně jednají i o široké zóně volného obchodu, která by obsáhla řadu zemí z oblasti Pacifiku. Otázka transatlantického propojení obou největších ekonomik však dlouho nepřicházela na pořad dne a to přesto, že vzájemná výměna zboží a služeb je i za současného stavu tou největší na světě a dosahuje dvou miliard EUR každý den. Vzhledem k doznívající globální ekonomické recesi se využití růstového potenciálu transatlantické zóny volného obchodu ukazuje stále naléhavěji.

Jednání mezi Evropskou unií a Spojenými státy o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství bylo odstartováno 17. července 2013 na summitu G8 v Severním Irsku. Tato jednání od počátku provází řada dohadů a mýtů. Jednání vzbuzuje řadu otázek zejména vzhledem k tomu, že aktéry jednání jsou dvě velké rozvinuté ekonomiky jejichž technické standardy a způsob regulace výrobků a služeb se do značné míry liší. Lze poukázat například na mnohem pragmatičtější přístup Spojených států ke geneticky modifikovaným organismům, hovězímu masu s podporou hormonálních přípravků či mnohem liberálnější regulaci pracovního trhu. Vzhledem k vyrovnané ekonomické síle obou stran jednání nelze realisticky předpokládat, že případné ústupky udělá jen jedna strana. Pokud jednání mají mít kýžený ekonomický výsledek, budou muset obě strany v něčem ustoupit. Každý takový ústupek přitom bude mít své odpůrce. K předcházení vzniku mýtů navíc nepřispělo ani to, že obchodní jednání takovéhoto typu tradičně bývají vedena za zavřenými dveřmi a veřejnost se tak o jejich průběhu dozvídá jen zprostředkovaně. Velký posun z hlediska transparentnosti jednání nastal až v říjnu tohoto roku, kdy Rada Evropské unie odtajnila vyjednávací mandát a instrukce na jejichž základě zástupci Evropské komise dohodu vyjednávají. Ukázaly se tak jasně dané mantinely jednání, které by alespoň ze strany Evropské unie nemělo vyústit ve snížení standardů v oblasti životního prostředí, bezpečnosti či při ochraně zaměstnanců nebo zachování kulturní rozmanitosti.

Vlnu obav v řadě Evropských zemí vzbuzuje zejména návrh mechanismu řešení sporů mezi státem a investorem, který by měl být do transatlantického partnerství zahrnut. Odpor vzbuzuje zejména možnost investorů vést arbitrážní řízení vůči státu a s tím spojené údajné omezení legislativních pravomocí států. V případě starých členských států Evropské unie jsou tyto obavy pochopitelné, protože v jejich případě takový závazek vůči investorům ze Spojených států nikdy neexistoval. Jednotný mechanizmus řešení sporů investor – stát by naopak mohl být značnou úlevou pro řadu zemí střední a východní Evropy, které jsou již od počátku devadesátých let minulého století vůči Spojeným státům vázány bilaterálními dohodami o ochraně investic, často mnohem přísnějšími než nově navrhovaný mechanizmus. V případě Slovenska a České republiky je takovouto bilaterální úmluvou dohoda o ochraně investic podepsaná ještě za dob federace v roce 1991, která je stále součástí právního řádu obou států. Výpovědní lhůta je 10 let a samotná výpověď je spojená i s potencionálním rizikem znejistění investorů ze Spojených států. Nahrazení této bilaterální dohody jednotným mechanizmem, který by platil pro celou Evropskou unii, by tak bylo pro Slovensko velmi elegantním řešením.

V současné době existuje několik studií, které se snaží kvantifikovat ekonomické přínosy projednávané obchodní a investiční dohody se Spojenými státy. Podle studie Bertelsmann Stiftung se výsledky liší pro jednotlivé členské státy Evropské unie. V případě úplné oboustranné eliminace cel uvalených na vzájemný obchod by Slovensko mohlo získat nárůst HDP v rozsahu 0,17 %, což je stejný výsledek, jaký je odhadován i pro Českou republiku. Mírně lepších výsledků by při tomto scénáři mohly dosáhnout například Německo, Polsko nebo Velká Británie. U většiny zemí Evropské unie však celkový ekonomický nárůst nepřesahuje tři desetiny procenta. Vzájemná cla mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou totiž ve většině oblastí již velmi nízká a ekonomický dopad jejich zrušení je tak značně omezený. V případě hlubší liberalizace obchodu se Spojenými státy, která by zahrnovala i podstatné odstranění necelních bariér obchodu, by Slovensko mohlo dosáhnout přírůstku až 4,21 % HDP. Pro srovnání, nejlépe by si dle tohoto scénáře vedla Velká Británie, která by mohla očekávat nárůst až 9,7 % HDP. Odhady pro Slovensko nejsou ale až tak nepříznivé, jak by se z tohoto srovnání mohlo zdát. Slovenský výsledek jen o dvě desetiny procentního bodu zaostává za maďarským, ale předstihuje o půl procentního bodu potencionální polský přírůstek HDP a v případě České republiky a Rakouska je na tom Slovensko téměř o jeden a půl procentního bodu lépe.

Varianta dohody s odstraněním necelních bariér obchodu by byla přínosem i pro automobilový průmysl, který je pro slovenskou ekonomiku významný. Evropská unie totiž v současné době uplatňuje až osmkrát vyšší cla na dovoz automobilů než Spojené státy. Podle studie Centra pro výzkum ekonomických politik zpracované pro Evropskou komisy by proto pouhá eliminace cel v obchodní dohodě se Spojenými státy mohla mít negativní vliv na produkci automobilového průmyslu v Evropě. Pokud však obchodní dohoda povede i k překonání rozdílných technických požadavků na automobily, které se uplatňují na obou stranách Atlantiku, automobilový průmysl v Evropě by měl naopak výrazně získat.

 

Článek byl původně publikován na SME.sk.

 

Kryštof Kruliš

Autor je analytik AMO

 

Související