Desátý ze série blogů shrnujcích vybrané dojmy ze stipendijní studijní cesty po 5 městech USA v červnu 2014. Další texty najdete zde:
5 amerických měst a vize jejich směřování v roce 2014
"Československý" Pittsburgh hrdě nazývaný Portlandem východu
Zásadní problém v USA i jinde: havarijní stav dálnic a mostů
D.C. - znovuobjevená starožitná výkladní skříň
80% komunikace + 20% tvorba = moderní městské plánování
Mluvit nebo nemluvit o dlouhodobém horizontu bytí?
Minneapolis/St. Paul - severské Twin Cities na řece Mississippi
Letadlo pomalu dorolovalo k letištní hale. Je tam nezvykle rychle, tohle letiště není žádný obr. Procházíme rukávem na pevnou půdu a já mám pocit, že tady je něco jinak... Klid, domáckost, pohoda. Procházíme letištní halou a nacházíme našeho řidiče. Poprvé během naší cesty po USA to není žádný naškrobený úslužný zřízenec velké agentury. V Portlandu nás vítá šedesátník Greg s vousy mušketýra v lovecké vestě, maskáčových kalhotách, slunečních brýlích a čepičce bundeswehru.
„Vítejte v Portlandu, a buďte v klidu, tady se nikam nespěchá, jede se tady pěkně na pohodu...“ Nestačíme se divit, co se děje. Úplně jiná atmosféra než dosud. Až teď mi to teprv dochází! Celou dobu od vystoupení z letadla jdeme decentní letištní halou po jednom obrovském měkkém tyrkysovém koberci. To je ten rozdílný pocit! Útulno jako v obýváku...
Před halou zarostlou na letiště poněkud netradičně popínavou vegetací k mé radosti a jako odměnou za přetrpění překlimatizovaného Washingtonu nakládáme poprvé zavazadla do vozu s klimatizací ve formě otevřeného okna. Hážeme je do koňáckého přívěsu připojeného za starou leč plně dostačující dodávkou. Vyrážíme do města. Výjezd z letiště lemují kvetoucí růže a výhled na věčně bílý zasněžený vrcholek nedaleké sopky Mt. Hood. Portland je mimo jiné City of Roses.
Když se na místo dnešního Portlandu, spolu se Seattlem a Vancouverem jedno z center deštivého Pacifického regionu Acadie, dostali první bílí osadníci, prý se tito pionýři původně z Nové Anglie rozhodovali podle kterého ze svých dvou domovských měst novou osadu nazvat. I v Nové Anglii zdědili něco z pověstného anglického humoru. Přetahovanou mezi Portlandem a Bostonem a následné pojmenování Portlandu totiž nevyřešili jinak než hodem mincí... Jak sympatické a úsporné.
Dříve provinční město, které zažilo svůj boom na USA relativně pozdě až během druhé světové války, kdy lidé z celých států v místních loděnicích stavěli jako o závod plavidla pro pacifické bojiště, je dnes považováno za nedostižnou ikonu udržitelného městského rozvoje v USA. Oproti americkému průměru také zaznamenává až dvojnásobný růst počtu obyvatel. Jezdí se sem v relativním klidu žít, ať už jste v jakékoliv sociální situaci, od absolventů prestižních škol hledajících místo k usazení až po početnou komunitu "dojíždějících" bezdomovců, kteří zde hledají na poměry USA relativní toleranci a pokoj a snadnou obživu v jednom z mála nepřetržitě živých amerických městských center. Důvodů pro tuto popularitu Portlandu je nespočet. Všemu však vévodí pohoda, respekt k odlišnostem a láska k městu. Důkazem budiž mj. i kultovní televizní série Portlandia. Místní kulturu tolerance a trendy popisuje víc než dobře...
Klíčem ke štěstí nebyla žádná sebelepší stavba, či geniální vůdce ale naopak místní „občanská revoluce“ na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se místní veřejnost vzbouřila proti pokračující likvidaci čtvrtí starého centra, proti nekončící výstavbě výškových kancelářských budov umrtvujících svou uzavřeností ulice kolem, proti pokračující stavbě dálnic povzbuzujících suburbanizaci a obřích dálničních uzlů v samém srdci města, které již tehdy vytvářely trvalé bariéry mezi řekou a městem, mezi jednotlivými čtvtěmi. Korunu všemu nasadil boom parkovacích domů lákajících do ulic centra stále víc aut. Známý příběh i u nás...
Rozbuškou byla snaha postavit nový parkovací dům v samém srdci města na místě, kde na svažitém terénu původně stávala škola, pak hotel a posléze venkovní parkoviště. Původním očanským aktivistům se postupně podařilo obsadit klíčové pozice ve veřejné správě a plány zvrátit. Na místě plánovaného parkovacího domu vzniklo do roku 1984 dnes již legendární náměstí Pioneer Courthouse Square, které si díky silnému příběhu svého zrodu zdola, své multifunkčnosti a bezbariérovosti získalo a nadále drží obrovskou oblibu jak mezi místními, tak mezi návštěvníky města. Nejen, že na něm lidé běžně tráví čas hraním šachů, sledováním či poslechem pouličních umělců, čekáním na tramvaj, či pouhým zevlováním, ale také jej familiárně označují jako „náš obývák“.
Okolí obýváku je podobně jako celé centrum "městem pro všechny"
Oregon si jako první americký stát již v roce 1973 odhlasoval legislativu omezujcí suburbanizaci. Podobně jako se dnes mnohde po světě řeší problémy monofunkčních dopravních staveb či obytných sídlišť omezováním další výstavby a redukcí jejich velikosti i v Portlandu už v roce 1976 přistoupili nejen k omezení plánů další dálniční výstavby, ale dokonce k odstranění celého velkého úseku rychlostní silnice podél řeky (ekvivalentu pražské magistrály přes Masarykovo nádraží). Na jeho místě se od té doby nachází oblíbený pobřežní park.
Park na místě zrušeného dálničního komplexu
V roce 1978 zavedl Portland nový správní systém, z dnešního pohledu neuvěřitelně, téměř na vlas identický s jinak unikátním systémem švýcarského Curychu, který pochází z téže doby. Jeho principem je regionální rada složená z přímo volených zástupců konkrétních okrsků (v Portlandu jich je 7), kteří sdílí výkonné pravomoci nad otázkami plánování rozvoje, plánování dopravy, správy a tvorby parků a přírodních prvků města, svozu a recyklace odpadu, městské společensko-kulturní infrastruktury a trochu úsměvně, ale s ohledem na náklady té pražské pochopitelně, provozu městské zoo. To vše pro zhruba 1,5 milionu obyvatel metropolitní oblasti.
Regionální radě (nazývané Metro) sekunduje servisní organizace TriMet, která se stará o rozvoj a provoz multimodálního dopravního systému se zaměřením na rozvoj veřejné a bezmotorové dopravy v metropolitní oblasti (představte si, kdyby se v Praze spojil ROPID, Dopravní podnik a TSK a jejich zadáním byla dlouhodobá udržitelnost systému, nikoliv prosazování partikulárních zájmů prostřednictvím co největších investic do dopravních velkostaveb). Řídící výbor TriMetu složený z expertů, pro které je to čestná, neplacená funkce, jmenuje guvernér Oregonu opět tak, aby každý ze sedmi členů reprezentoval jeden okrsek. Vše ostatní si řeší jednotlivé „městské části“.
Již o rok později, v roce 1979, si Portland odhlasoval hranici (ne)rozšiřování zástavby v aglomeraci, čímž byla definitivně manifestována snaha zastavit růst problematické sídelní kaše satelitních městeček.
Skoro každý americký stát je v rámci federace „specialistou“ v konkrétní oblasti. Oregon je díky Portlandu specializovaný na zapojování veřejnosti do místní správy (občanskou participaci), udržitelný městský rozvoj a experimentování se správou a rozvojem v území. Právě zde dostávají s federální podporou unikátní inovativní postupy či technologie jedinečnou šanci přejít po odzkoušení i za cenu úprav legislativy do běžné praxe.
Participativní plánování, ve kterém je Portland dlouhodobě lídrem, má pro komunitu tři základní výhody: šetří peníze, šetří čas a posiluje pocit sounáležitosti a vazby mezi prostředím, veřejnou správou a lidmi bez ohledu na sociální či ekonomické zázemí. Jistou nevýhodou pak pro někoho může být dlouhodobost a zmírnění výjimečnosti pozice tradičně nejsilnějších aktérů ve společnosti. V praxi se projevuje základní poučkou: diskutovat, diskutovat, diskutovat. Potom následuje další diskuze, ještě další, pak zpracování podnětů, další diskuze a postupně se lidé propracují až k zpracování pokud možno konsenzuálního návrhu a poté realizaci a užívání produktu. Participativní principy se používají od drobností týkajících se konkrétních drobných fyzických úprav prostředí diskutovaných s místními komunitami až po několikaleté procesy participativní tvorby strategických materiálů či dlouhodobé vize města.
Svou participativně vytvořenou (prodiskutovanou ve stovkách debat a diskuzních setkání a průběžně aktualizovanou) dlouhodobou vizi použili v Portlandu počátkem 90. let jako výchozí materiál pro konkrétnější (a opět důsledně participativně vytvořenou) rozvojovou strategii do roku 2040, ze které podobným procesem vzešla strategie dopravní – dopravní masterplán.
Právě v dopravě má Portland oproti jiným americkým městům ohromný náskok. V oblasti spravované regionální radou Metro dosáhli po desetiletích průkopnické práce v rámci USA značně nadprůměrné úrovně 32% cest vykonaných bez použití auta, ve vnitřním městě je situace ještě daleko lepší, srovnatelná s Evropou. V průměrném americkém městě je přitom pouze 22% cest vykonáno jinak než autem.To je úplně jiná situace než jakou známe v Evropě. Například v Praze je naopak veřejnou dopravou, pěšky nebo na kole vykonáno dobrých 66% cest, ve Vídni 71%. Mnoho Američanů nám tuto podstatně větší možnost volby pohybu prostředím závidí – možnost být nezávislý na vlastnictví auta, ušetřit sobě a lidem kolem sebe spoustu času a peněz... V USA si masivní privilegizací jednoho dopravního prostředku možnost volby během několika desetiletí dramaticky snížili.
Za svůj rozvojový cíl si obyvatelé Portlandu již v roce 1995 po třech letech participativnho plánování a diskusí určili do roku 2040 dosáhnout úrovně 75% cest vykonaných hromadnou dopravou, pěšky a na kole a snížení poměru cest uskutečněných autem o celé dvě třetiny. Jinými slovy, pracovat na tom, aby do 25 let ode dneška ze situace amerického automobilně-neudržitelného problému dosáhli stavu, kterého chce třeba městsky velmi vyspělá Vídeň dosáhnout do roku 2020.
A jak tyto snahy vypadají v praxi? Portland už mnoho let nestaví žádné nové kapacitní silnice. Počátkem nového milénia byl Portland prvním americkým městem, které začalo po desetiletích od její likvidace znovuobnovovat svou tramvajovou síť – s tramvajemi z plzeňské Škodovky. Ač by se v této oblasti mohli od Prahy jako většina ostatních zemí i Američané zejména učit, například v propagaci prospěšnosti pohybu veřejnou dopravou oproti autům máme co dohánět zase my. Větší a rychlejší tramvaje „light rail trains“ (LRT), které v centru sdílí koleje s běžnými škodováckými tramvajemi, se prstencovitě sjíždí z aglomerace, aby maximálně zatraktivnily dojíždění veřejnou dopravou. K jejich většímu využívání vybízí všudypřítomná promokampaň „Go by Streetcar“. Město žije experimentováním, proto nově budované, pečlivě plánované tratě slouží také jako zkušební investice pro mnoho nových technologických řešení. Nově budovaný most přes řeku je pak především investice na zlepšení tramvajové sítě a zkvalitnění spojení pro jízdu na kole a chůzi. Auta na něm (podobně jako na diskutovaném Dvoreckém mostě v Praze) nemají co dělat.
Velká chlouba nejprogresivnějšího amerického města: Škodovácké tramvaje...
Za vším stojí pečlivé participativní plánování města pro lidi, nikoliv pro auta. Už od roku 1973.
Nový most pouze pro tramvaje, pěší a lidi na kolech... tak by mohl fungovat třeba plánovaný Dvorecký most
Nový most na jižní straně centra umožní dokončit po letech budování městský okruh. Městský tramvajový okruh. Ten, ač nedokončený je využíván mnohem víc než byly i nejsmělejší odhady jeho zastánců... Dopravní indukce funguje.
Výstavba ve vnitřním městě z posledních let. 2% z každého projektu musí jít v Oregonu na uměleckou výzdobu ve veřejném prostoru. Kreativní umělci nemají nouzi o umělecké soutěže a zakázky, ulice získávají přidanou hodnotu a originální dominanty, lidé příjemnější prostředí po život.
Kvalita veřejných prostranství na prvním místě.
Nové městské bydlení
Vodní prvky mají ve městě nezanedbatelnou roli. Při správném nastavení zachycují a filtrují dešťovou vodu a chrání před povodněmi a vyplavením odpadních vod.
Pohoda na rezidenčním předměstí
I na předměstí se mohou vytvářet kompaktní polyfunkční ulice s živým parterem
Živý parter v moderní bytové výstavbě
Moje nejoblíběnější místo v Portlandu: nové náměstí Director's Park v centru za rohem od Pioneer Court House Square
A pár veřejnoprostorových detailů odjinud...
Experimentální skalková výsadba na pohlcování vody - jak jinak...
Park poblíž náměstíčka s foodtrucky je oblíbeným místem pro obědovou pauzu řady lidí pracujících v centru, rovněž i zemí blahobytu pro všemožné "záchranáře jídla"
Estetické ale halvně funkční decentralizované řešení jak v kilometrech asfaltu zase o trochu víc vody zadržet spíše než poslat přímo do kanálu.
Funkční zeleň, kam se podíváš...
Populární nová pobřežní cyklostezka zdobená uměleckými instalacemi, povinnou součástí všech projektů.
Nenápadná socha dlouholeté starostky Very Katz na nábřeží, na jehož revitalizaci se podílela
Fontána Ira Kellera z 60. let. Ve své době označena časopisem New York Times jako nejdůležitější veřejné prostranství od dob renesance...
Červená (nahoře) a modrá (dole) veřejná knihovnička.
Vtipná přírodomilná kamufláž rozvodné skříně ve čtvrti rodinných domů...
Informační panel ve skeletu rezervoáru na pohlcování dešťové vody, který čeká na osazení speciálně vybranými rostlinami do příští sázecí sezony. Potom bude vypadat takto:
Představte si v Praze cyklostojan ve tvaru Nuselského mostu:)
Nyní již asi nepřekvapí, že se Portland v rámci USA vypracoval do pozice města nejvíc přátelského dopravě na kole. Jízdní kolo se stalo jedním ze symbolů moderního Portlandu.
!Pozor, teď dojde na divnosti!
Místní cyklokultura jde ruku v ruce s místním populárním sloganem „Keep it Weird“. Ten by se dal přeložit jako „Divnost nade vše“. Pestrost, tolerance a svobodomyslnost je obrovským magnetem i na mozky a na investice. I přes v rámci USA možná nejvyšší daňové odvody se do Portlandu dlouhodobě stěhuje značné množství zejména vzdělaných mladých lidí, kteří se chystají někde usadit a vysoká kvalita života spolu s dostatkem pracovních příležitostí je tím, čím je Portland bezpečně láká.
Městská cyklistika má v Portlandu přirozeně mnoho rozměrů. I ve zdejším deštivém klimatu a kopcovitém terénu je kolo jak naprosto běžným dopravním prostředkem tak také nástrojem k rekreaci či sportu. Každá forma využití kola okolo sebe vytváří specifickou komunitu. Nejveselejší jsou místní cyklokluby, které v parodii na drsné motorkářské gangy "soupeří" v tom, kdo uspořádá pro ostatní originálnější společenskou akci, závod-nezávod nebo tematickou cyklojízdu či postaví šílenější cyklomonstrum.
V červnu, kdy jsem Portland navštívil, cyklokluby společně pořádají každoročně !3-týdenní! cyklofestival Pedalpalooza. Díky ochotě lidí z Dropout Bicycle Club jsem se mohl zúčastnit několika veselých akcí. Největší z nich byla jistě Dropout Prom Ride, klubem pořádaná velká noční cyklojízda cca dvou tisíc lidí v těch nejztřeštěnějších rádoby reprezentativních kostýmech, co kdo mohl vymyslet, zakončená taneční party na břehu řeky, která vznikla asi 5 minut po dojezdu výhradně z propriet, které si klubaři přivezli ssebou na kolech (soundsystém, gril, bar, sudy s pivem, osvětelní,...). Výsledkem mnoha let vývoje je atmosféra, kdy lidé zdravící radostně cyklojízdu vystupovali z aut a vycházeli z hospod, smáli se různým vylomeninám lidí na kolech a v náladě všeobecné tolerance srdečně přáli šťastnou cestu s tím, že akci plně podporují a sami jezdí na kole, jak to jen jde.
Dropout Prom Ride 2014
Zahlédl jsem i Kayak ride, kdy spolu po městě jezdilo asi 10 nadšenců, většinou okolo padesátky, z nichž každý měl za kolem přivázaný na vozíku mořský kajak.
Nejsilnější prožitek ryzí portlandské divnosti mám však spojený s akcí nazvanou Zoobomb. Jedná se o každotýdenní rituál, který se odehrává každou neděli přes noc již 13 let a spočívá ve sjíždění opuštěných serpentin místního většího Petřína, kopce na jehož vrcholku je místní zoo, na malých dětských kolečkách. Prázdné ulice, dětská kolečka a na nich jako vosy na bonbonu pestrá směsice povětšinou pozdních třicátníků zpestřující si tak kapkou adrenalinu začátek nového týdne.
ZOOBOMB s každotýdenní tradicí od roku 2002
Ze Zoobomb se stal takový fenomén, že mu dokonce za podpory starosty Portlandu a v koordinaci obdoby místního odboru kultury vznikl v roce 2009 originální pomník, tzv. Zoobomb Pyle nebo také Portland Bike Library, sloup s úložným prostorem pro helmy a pumpičku, na němž je dlouhým řetězem navěšen jak na vánočním stromku asi tucet polorezavých dětských koleček, věnovaných komunitou k půjčení návštěvníkům, kteří (jako já) dorazí a mají zájem zažít Zoobomb se vším všudy na vlastní kůži. Tradice vznikla, když pod inkriminovaným kopcem začala v tunelu jezdit tramvaj, od které vede k zoo (resp. ke startu Zoobomb) rychlovýtah. Za noc se tak kopec sjede třeba 5 krát...
Můj tehdejší vypůjčený Zoobomb bike jehož garáží je celoročně Zoobomb Pyle
Zoobomb Pyle k službám každou neděli po 21. hodině
Aby bylo jasno, že tohle je jen špička ledovce, přikládám video zaktivit dámského klubu Sprockettes, z každoroční zimní veselice inspirované legendárním vozatajským závodem z filmu Ben Hur (v místní berzi zvané Ben Hurt) a z hned několika disciplin Mini Bike Winter 2010. Nebrat se (na kole) vážně;)
Součástí portlandské mentality je také obecná skromnost. Místní náturou je spokojit se s málem a zbytečně se nepředhánět, až na parodické výjimky nesoutěžit. Tyto hodnoty vystihuje i titul nyní již kultovní knihy o portlandské společnosti „Brew to Bikes“ od místního urbanisty Charlese Heyinga. Ten v ní zkoumá dnešní nebývalý růst místní řemeslné malovýroby od pivovarnictví až po výrobu kol spojené s měnícími se společenskými hodnotami.
Tvorbou základních řemeslných výrobků, domácího piva, ručně stavěných kol, oblečení, hudby, či výtvarného umění se může podle své vůle aktivně do místní mikroekonomiky zapojovat skoro každý. Stejně se může uplatnit i ve správě a rozvoji sdíleného prostředí a statků prostřednictvím participativního komunitního plánování. Výsledná pohoda a sounáležitost jsou zároveň velkým lákadlem pro potenciální zaměstnance hledající v rámci USA perspektivní místo pro život.
Za portlandským úspěchem stojí především zdola vybojovaná možnost všech obyvatel podílet se průběžně a plnohodnotně na rozhodovacích procesech a hledání optimálních konsenzuálních řešení. Ty jsou do společnosti distribuovány mnohem hlouběji než jak jsme zvyklí u nás. Konsenzuálně přijatá pravidla a omezení nastavená na podporu pokroku a inovací v důsledku podňecují tvůrce hledat v rámci nich co možná nejoriginálnější výsledné formy projevu. Za místní pohodou a láskou k městu nestojí jeden radikální osvícený génius, ale schopnost a dlouhodobě kultivovaná ochota mnoha lidí domluvit se. A za tou zase spousta systematické práce a spolupráce od místních sdružení přes patriotické podnikatele až po místní samosprávu. Je radost, že střípky podobného procesu lze sledovat i mnohde v Česku, Prahu nevyjímaje.
Začal jsem kobercem, skončím také kobercem... Věřte nebo ne, během toho necelého týdne, kdy jsem měl to štěstí a mohl nasávat portlandskou inspiraci, jsem v populárních místních novinách narazil na závěrečnou stranu věnovanou právě tomuto fenoménu. Jelikož měl být během několika měsíců po letech vyměněn, rozhodla se řada místních designérů vzdát mu hold v podobě speciální série suvenýrů, které by umožnily aby odkaz jeho tyrkysového vzoru a pocitu domáckosti, který vysílal směrem ke všem, kdo po něm kdy šli, zůstal zachován :) V ten moment už jsem byl kobercově naměkko... Portlande a Portlanďané moc děkuji za nezměrnou inspiraci!
Být nešťastný znamená nenávidět sebe sama a město, kde žiješ.
Orhan Pamuk
