Jedné věci nerozumím, i když se taky cítím „být Charlie“. Hodně se mluví o útoku na svobodu slova a sympaticky se dodává, že k jejímu omezování se nesmíme nechat dotlačit. O jakou svobodu slova nám ale vlastně jde?

Je teď dávána do souvislosti s časopisem, který si vydobyl renomé  i nenávist fanatiků především ostrými karikaturami. Opravte mě, prosím, jestli se mýlím, ale zdá se mi, že karikování patří spíše k okrajovým vrstvám svobody slova než k jejímu jádru. Karikatura pracuje se zkratkou, často svévolnou. Svoboda slova se však plně uskutečňuje v kontextu a odpovědném vědomí souvislostí. Nebo něco špatně chápu?

Jsem Charlie, nemůžu teď nebýt. Zároveň mám nepříjemné tušení, že my všichni, kdo se k tomuto heslu hlásíme, budeme jednou čelit výtkám z krátkozrakosti. A nejsem si jistý, jestli je zvládneme důstojně vyvrátit.

„Je Suis Charlie Hebdo“ vyjadřuje především odmítnutí teroru a účast s jeho oběťmi. Je to výkřik šoku nad tím, co se stalo. Už teď bychom ale měli začít přemýšlet nad tím, jestli se dokážeme „plně postavit za onen druh vědomě útočného humoru, na který se časopis specializoval“, jak ve sloupku nazvaném „Nejsem Charlie Hebdo“ trefně píše na stránkách New York Times David Brooks. A zároveň s tím bychom měli začít intenzivně debatovat nad tím, co z tohoto zjištění vyvodit pro svobodu slova, se kterou nyní tak šermujeme.

Stále mezi svými

Z osobních vztahů víme, že lehkovážné vtípky, drsnou ironii či světácký cynismus si můžeme dovolit jen mezi svými. Když nejsme mezi svými, co naplat, musíme se krotit. Kdo se podle toho neřídí, bývá zpravidla označován za sociálního idiota. Pravda, hranice oddělující „naše“ od „cizích“ bývá značně neostrá. Můžeme ji ale odhadnout: od čeho jsme vybaveni sociální inteligencí?

Píše se mi to nelehko, protože to bude působit jako neúcta k obětem. Měli bychom si ale položit otázku, kde na škále mezi sociální inteligencí a sociální idiocií se nacházela produkce časopisu Charlie Hebdo. Od ní vede otázka, kde na škále mezi sociální inteligencí a sociální idiocií se nacházejí desetitisíce lidí, kteří produkci časopisu s povděkem přijímají. Z ní pak plyne otázka, kde na škále mezi sociální inteligencí a sociální idiocií se nachází celá naše evropská společnost.

Obávám se, že ani jedna odpověď by nevyznívala lichotivě. Už je to pětadvacet let, co se náš kontinent s nebývalou intenzitou propojuje technicky, ekonomicky i politicky. Zároveň umí nabízet nový domov lidem z méně šťastných končin planety. Je to tak dobře a mohli bychom na to být hrdí. Jenomže nejsme.

Na vině bude pravděpodobně skutečnost, že jediné, co v tomto úctyhodném procesu propojování zaostává, je propojování na úrovni vědomí. Jsme v situaci, kdy se Evropa proměňuje ve stále rozpálenější tavicí kotel kultur, světonázorů a mentalit. Většina z nás Evropanů ale s podivnou umanutostí trvá na právu jednat a myslet tak, jako by byli pořád „mezi svými“.

V případě Charlie Hebdo a jeho fanoušků se jedná o právo dělat si „krutou srandu“ ze všeho a ze všech. Budiž, možná to před časem dávalo nějaký smysl. Proč si ale na tom právu trvat nyní, když mezi námi roste počet lidí, kteří se za takový „vědomě útočný humor“ nejen že nedokážou plně postavit, ale vůbec se přes něj nedokážou přenést?

Úkol na generace

Nemyslím tím teroristy, to jsou vymaštěnci non plus ultra. Pokouším se vžít do pozice průměrného muslima, který si zvyká na evropský styl – v mnoha ohledech chaotičtější a obtížněji uchopitelný, než je ten tradiční, ve kterém byl vychováván on a jeho předkové. Z jedné strany naráží na četné kulturní vzorce, které jsou mu cizí a se kterými si moc neví rady. Z druhé strany k němu doléhá islámská propaganda, která mu jeho nový evropský domov líčí pomocí sugestivních zkratek jako doupě neřesti a dekadence.

Vybudovat svět, který se stane společný jemu i mně – a to nejen prostorově, ale právě i v rovině vědomí –, bude nesmírně obtížné. Je evidentní, že ten proces bude trvat celé generace. On i já se budeme muset hodně proměnit, překračovat své vlastní hranice, vzdát se mnoha zažitých věcí a mnoho nových si osvojit. Těžko se o tom uvažuje jinak než takto abstraktně. S budováním společného světa jsme ani pořádně nezačali, proto ani netušíme, jaké konkrétní proměny nás čekají.

Jedno je ale jisté už teď. Začít musíme důkladnou reflexí, ve které nezůstane zamlčeno nic z pravdy, byť by byla jakkoliv obtížná. A pokračovat musíme trpělivým dialogem, který od obou stran žádá mohutnou investici dobré vůle. Úkol, který před námi stojí, je olbřímí. Roztrubovat za těchto okolností do světa, že čmárání karikatur proroka, což mají muslimové ve svém kulturním kódu zaznamenáno jako nepřekročitelné tabu, je projevem „nedělitelné svobody slova“ – to mi prostě přijde – a omlouvám se všem, kteří to myslí dobře – jako projev sociální debility.

Právo na útočnou zkratku

Nejde přitom jen o elementární schopnost empatie vůči těm, se kterými se teprve obtížně sbližujeme. Muslimové a jejich zvýšená alergie na naše pojetí svobody slova nás staví před výzvu, abychom toto své pojetí od základů promysleli. Máme například právo i v situaci, kdy jde o hodně, vypouštět do veřejného prostoru zjednodušující a útočné zkratky?

Nemám v tom zdaleka takové jasno jako mnozí. Rád bych, aby se o tomto právu nejprve vedla pořádná debata, než ho začneme vydávat za jeden z pilířů naší západní civilizace. A tuším přitom, že pro poučení v téhle věci budu muset jít k jiným lidem, než jsou karikaturisté.

Související