V článku P. Zídka Zpráva o objevu romského tábora (24. 1. 2015, Lidovky) bych ráda upozornila na pár nepřesností. Neznalému čtenáři z textu vyplývá, že fakt o existenci protektorátního tzv. cikánského tábora v Letech objevil právě americký novinář Paul Polansky.

To je poněkud zkresleno, neboť historik brněnské univerzity (dnes MU) Ctibor Nečas svůj dlouholetý výzkum na dané téma publikoval už v roce 1981 v dosud ne zcela překonané historické monografii Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939–1945, kde shrnul celé do té doby zcela zamlčované téma rasové perzekuce Romů za protektorátu, ale i ve slovenském státě. Letskému i hodonínskému lágru zde autor věnoval samostatné kapitoly.

Nečas nikdy poté nemusel  poznatky  ve svých starších publikacích nějak zásadně revidovat, byť publikoval za režimu, jehož cílem bylo „cikány“ asimilovat, připomínání jejich společných dějin do tohoto rámce nezapadalo, navíc Romové měli vždy problém se zveřejňováním svých prožitků z války. Zřejmě i proto byla Nečasova práce tak ojedinělá. Po převratu na  svou zásadní knihu navázal dalším bádáním, jehož výsledky vtělil do řady dalších knižních titulů. Ty však zůstaly stranou zájmu široké veřejnosti, jak už to také zpravidla s odbornými zejména historickými pracemi bývá; nejsou tak čtivé jako jiný žánr, neb se musí držet jen pramenů a podložených faktů. Přání, pocity a dojmy autora tam nepatří.  

Je též třeba vědět, že už v roce 1987 vydal Nečas další zásadní práci k tématu, totiž: Andr´oda taboris (český překlad z romštiny: v táboře). Jde o seznam vězňů obou cikánských táborů s úvodními svými texty a spoustou archivních fotek, dodnes z této práce historici čerpají, respektive v minulém roce vydal Nečas doplněné vydání a nic lepšího zatím k dispozici nemáme.

V roce 1992 vydal Nečas knihu: Aušvicate hi kher báro, tedy seznamy romských vězňů z Osvětimi, tyto dvě posledně jmenované práce spolu velmi dobře korespondují, badatel  údaje v obou srovnává a tím zjišťuje cestu jednotlivců nebo celý rodin z protektorátních CT táborů nejen do Osvětimi, ale i dále. Já s těmito knihami při ověřování údajů od mých pamětníků pracuji stále. V roce  1993 vydal Nečas spolu s etnologem Dušanem Holým dosud zásadní práci: Žalující  píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. V roce 1994 Nečas publikoval soubor vzpomínek Romů – protektorátních, osvětimských i dalších  vězňů: Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras. Ve stejném roce pak vydal obsáhlá skripta, k dostání byla veřejně: Českoslovenští Romové v letech 1938–1945. V roce 1995 vydal další knihu o Letech a Hodoníně, jmenuje se opět Andr´ oda taboris, nejsou to však tentokrát seznamy, podtitul knihy je: Tragédie cikánských táborů v Letech a Hodoníně. 

V roce 1995 vydalo Muzeum romské kultury publikaci: Neznámý holocaust, sborník příspěvků z odborné  konference v Písku při příležitosti odhalení památníku v Letech, zde opět nejen Nečasův text na dané téma, ale i dalších historiků, můj a kolegy Petra Lhotky. Paul Polansky, pokud vím, tehdy dostal nabídku na konferenci vystoupit, ale odmítl to. V roce 1997 Nečas vydal Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech, kde protektorátní etapa je též docela slušně popsána. V roce 1997 Muzeum romské kultury vydalo publikaci: Ma bisteren. Nezapomeňme. To je historie moravské obdoby letského tábora, totiž toho v Hodoníně, režim v obou táborech byl téměř shodný. V roce 1999 shrnul Nečas své dosavadní poznatky v publikaci Holocaust českých Romů. Ve stejném roce vyšel sborník z mezinárodní konference Fenomén holocaust (Praha-Terezín), zde opět Nečas, Lhotka a další. V roce 2003 jsem vydala publikaci Le romengro murdaripen andro dujto baro mariben. Genocida Romů v době druhé světové války, která shrnula  příspěvky z mezinárodní konference v Praze, mimo jiné zde opět přednesl referát Nečas, Lhotka.  V roce 2005 vydal Nečas svoji nejrozsáhlejší práci: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740–1945), kde je i téma holocaustu protektorátních Romů jen zasazeno do souvislého toku dějin. A kromě toho naspal desítky příspěvků do odborných časopisů, ale u těch chápu, že je veřejnost nečte.

Polanského zásluha tkví v tom, ne že téma objevil, ale díky metodám své práce, které jsou historikům zapovězeny, dokázal téma zpopularizovat, jinými slovy dostat formu různých ne vždy ověřených „kachen“ do povědomí široké veřejnosti. V té věci jsem mu svým způsobem zpočátku i fandila, a hlavně když se právě díky síle jeho vyjádření podařilo dostat do pohybu výstavbu památníku prezidentskou kanceláří (1995). Byť je tento dnes považován za nedostatečný, byl v době naprostého nezájmu o holocaust Romů krokem vpřed. Je vskutku ostudou Česka, že dosud zapáchá pietním místem vepřová farma, ale je to jen odraz stavu společnosti, naladění vůči Romům, které je, a zde s P. Zídkem nesouhlasím, výrazně horší než bylo první půli 90. let. I když v posledním roce není situace až tak vypjatá. Myslím tím protiromské demonstrace z nedávné doby, které rozpoutala jiná mediální kachna, totiž že břeclavského hocha připravili o ledvinu právě Romové.

Od druhé půle 80. let jsem se jako historička a Nečasova studentka podílela  na sběru a záznamu vzpomínek pamětníků, na nichž pracuji dodnes. Muzeum romské kultury, které jsme mezitím v roce 1991 v Brně založili (dnes patří státu), má již ve svých sbírkách hodiny a hodiny záznamů takových vzpomínek, vytvořili jsme vzdělávací film, téma válečných dějin Romů přednášíme, je zakotveno v naší stálé expozici, pracujeme na knize, která vzpomínky shrne. Metodu sběru a záznamu ústních svědectví pilujeme už léta ve spolupráci s Centrem orální historie i zahraničními odborníky, jsme za ČR aktivními  členy IHRA, učitele učíme, jak učit o holocaustu obecně. A můžeme tedy srovnávat metody práce, způsob vedení rozhovoru. Metoda Polanského je stěží použitelná jako pramen, jako podklad pro odborné práce. Na nesprávně, totiž emocionálně či jinak zabarvenou otázku, dostáváme i takto zabarvenou odpověď. K tomu připočtěme, že lidská paměť je vrtkavá, fakta z rozhovorů držených jen v paměti tazatele se pak rozcházejí různými směry. Některým z pamětníků, které zpovídal Polansky,  jsme naslouchali též, v jejich odpovědích však chyběla některá skandální fakta.

Ale právě skandální  zprávy čtenáře přitahují. Dávno už víme, proč akce muzea média míjejí, pozitivní informace  o Romech tuto sílu nemají. Například to, že vedle vizuálně výrazné problematické části Romů je zde poměrně početná skupina tiše pracujících úspěšných lidí  stejného původu, mnohdy lidí tvořivých, pozoruhodných. Takoví Romové u nás skutečně žijí taky, přitom se o nich skoro neví. Už před pár lety výstava muzea Věřte-nevěřte napověděla, že síla médií je obrovská, ale zle těm, kteří beze zbytku uvěří obrazu, jenž přinášejí.

 

Jana Horváthová, Muzeum romské kultury, www.rommuz.cz