„Je suis Charlie“– stejně jako jiná hesla z vypjatých dob ani toto nemá přesný obsah. Je spíše jakýmsi neurčitým gestem solidarity. Běda však tomu, kdo se k němu odmítne přihlásit.

Když se katolický duchovní Tomáš Halík nechal slyšet, že se jako Charlie necítí, narazil - především u skálopevných obhájců svobody slova. U toho stojí za to se zastavit. 

Soudě dle reakcí řady publicistů, o svobodě slova se dnes nemá ani vzdáleně polemizovat. Jde přece o otevřený styl života, k němuž patří i nekorektní humor. Tady není místo pro kompromis. Nikdo nemůže a nechce někoho nutit, aby se mu taková satira líbila, ale kdokoli ji hodlá potlačovat, tím spíše násilím, je náš nepřítel," napsal třeba Respekt. Neunikají nám ale při této, v jádru vlastně docela sympatické obhajobě svobody slova důležité souvislosti?

Nazdar Hnědočechu!

Kdybych byl muslim, který se chce plně integrovat v evropské zemi, moc rád bych v těchto dnech slyšel ujištění typu: "Masakr v Paříži sice zvedá protiislámské nálady, ale my jsme si vědomi problému, nechceme šířit strach z islámu. Naopak, budeme se snažit tlumit vášně. Jsme pro tvoji plnou integraci. Jde nám o to, abyste se i vy, muslimové, cítili bezpečně, aby vám tato země přirostla k srdci a měli jste jistotu, že s námi tvoříte společný svět. Budeme vytvářet příležitosti pro vaše zapojení do občanského demokratického života a pro váš sociální vzestup, budeme vám dál otevírat svůj vzdělávací systém, aby se tu mohla etablovat vaše nová elita. Počítáme s vámi." Namísto toho ale z mnoha úst slyším: "Trváme na svém právu dělat si srandu z tvých svatých. Nenecháme se terorem zahnat do kouta, nenecháme se zastrašit."

Muslimové ve Francii obtížně hledají práci, vzdělávací systém si s nimi neví rady, jejich vyloučenost a sociální situace v nich vyvolává frustraci. Narážejí na nepřijetí, výsměch, odtažitost. Jsou nejistí a ve své nejistotě se drží alespoň zbytků náboženské tradice, kterou si jejich otcové do Evropy přinesli. Někteří z nich - překvapivě zejména ti mladší - se jí drží až úporně a křečovitě. V tomto nastavení nacházejí v satirickém časopisu karikatury svého proroka Mohameda.

Někteří se pak zhlédnou v extremismu a do redakce vhodí první zápalnou lahev. Odsouzeníhodný čin. A následují další útoky: na policejní stanici poblíž Tours, na cestující stojící na autobusové zastávce v Dijonu, na návštěvníky předvánočního trhu v Nantes. Člověk by si řekl: Je zjitřená atmosféra, nemá smysl dráždit hada bosou nohou. Je to vlastně logická úvaha. Pokud je třeba můj soused citlivý, ba přecitlivělý na narážky na svou tmavší pleť, nebudu mu s odkazem na svobodu slova neustále při setkání na chodbě říkat: Nazdar Hnědočechu. Svého práva na svobodu projevu zkrátka z důvodů slušnosti a sociálního taktu nevyužiji. A to stejné bych očekával i ve vztahu k muslimům.

To přece ještě neznamená, že chci omezit svobodu slova. Nejde o žádný zákaz ani omezení, ale o citlivé vyhodnocení situace a vstřícný krok. Člověk si tím zachovává svoje práva, ale momentálně se vzdává možnosti je využít. Nejde o ústup od svých hodnot ani krok zpět, ale o schopnost zdrženlivosti s ohledem na vyšší zájem. A tím je soužití s muslimy, které je pro nás Evropany zatím víc úkolem než skutečností.

Pud sebezáchovy

Kdybychom brali muslimy vážně, karikatury bychom v rozjitřené atmosféře netiskli. Naše obhajoba možnosti dělat si legraci z kohokoli a čehokoli prostě není adekvátní. Naopak, čím více a křečovitěji se právě dnes držíme svobody slova jako té zásadní hodnoty, se kterou stojí a padá celý ekosystém všech ostatních svobod, tím více se podobáme těm muslimům, kteří se křečovitě drží svých pouštních tradic, aby se sami neocitli tváří v tvář prázdnotě.

Islám je misijní náboženství a nepochybně má svoje exportní tendence. Nevraživost jeho fundamentalistů a jejich výpady na evropské území jsou ale výsledkem působení pudu sebezáchovy. Kultura, která se drží tradice, svaté knihy a Proroka, je zkrátka nedůvěřivá vůči kultuře, pro kterou jako by nic svatého neexistovalo.

Není ale naše reakce nakonec stejně pudová? Místo přemýšlení o tom, co nám nenávist muslimů říká o nás samotných, začali jsme z pudu sebezáchovy také hájit svoje ohrožené pozice před nájezdem islámských radikálů.

Zdánlivě ušlechtile hájíme svobodu slova. Ve skutečnosti tím ale dáváme najevo, že nám jde o svobodu slova uplatňovanou plošně, slepě a bez kontextu, bez empatie, bez smyslu pro správnou chvíli, bez smyslu pro smysluplnost. Jde nám o svobodu, ze které nám tak trochu vypadl ohled na druhého člověka, ohled na naše společné soužití, na budoucnost, která chtě nechtě bude budoucností společnou. Hájíme svobodu, která se nezodpovídá ničemu, co by ji přesahovalo, svobodu, kterou už nijak nedoplňuje a neprovází odpovědnost. Tedy odpovědnost k tomu, co by mělo být mírou a ideálem.

Emoce po hrozivém útoku extremistů na novináře už pomalu opadávají. Je proto načase se posunout od neurčitých gest solidarity k důkladnější analýze. Co takhle si připustit, že naše konfrontace s islámem je spíše příležitostí pro poctivou sebereflexi než pro obhajobu statu quo? Skoro by se dalo říci: "Díky bohu za islám!" Islám je výzva znovu promyslet, jak na tom naše postkřesťanská civilizace vlastně je. Co je v jejích "genech" a před jakými výzvami vlastně stojí. Jde přece o soužití s muslimy – a tedy i o nás.

Související