Ulice v centru Doněcka jsou rušné. Po několika dnech se nad městem roztrhaly mraky a vysvitlo slunce. Mladý pár sedí na lavičce na náměstí a maminka s kočárkem procházející kolem se i přes mrazivý vítr usmívá. Kromě neustálého dunění artilerie, zvýšeného výskytu vojáků a několika zavřených obchodů by nyní člověk ani nepoznal, že je ve městě, kolem kterého prochází frontová linie.

„Trvalo to pár měsíců, ale zvykl jsem si,“ komentuje neustálé výbuchy Sergej (76). Kvůli pěknému počasí se vypravil do centra města navštívit bývalého souseda, který se sem přestěhoval, když mu před několika měsíci mina zničila byt.

„Před pár dny mi jedna proletěla kolem ucha, když jsem stál na balkoně. Zasvištěla a spadla na ulici, asi dvacet metrů od mého vchodu. Měl jsem štěstí, že netrefila mě,“ hodnotí a dodává, že zatímco centrum je stále ještě relativně bezpečné, do čtvrti na severu města, kde bydlí, dopadají miny poměrně pravidelně.

Přestože mnoho lidí opustilo v posledních měsících město kvůli válce, Sergej se nikam nechystá.


„Narodil jsem se tu, vyrostl, pracoval, vychoval svoje děti, viděl svoje vnuky, nic špatného jsem neprovedl, tak proč bych utíkal?“ ptá se, když procházíme kolem obrovské kamenné sochy Lenina v centru města. Jde o jednu z těch, které přestály loňský leninopad, jak se nazývá akce, při které bylo zatím svrženo přes pět set z více než dvou tisíc ukrajinských Leninů. Vedle hojně diskutovaného, nicméně nikdy nepřijatého, návrhu na zákaz ruského jazyka patří právě leninopad k hlavním důvodům, které zde mnozí zmiňují jako příčinu dnešní války.

Kromě těchto vnitřních příčin je často možné vyslechnout i názor hodnotící mezinárodní aspekt celého konfliktu. „Američani nás chtějí vyhladit, protože nenávidí Rusko. Dosadili do Kyjeva svoji loutkovou vládu a dali jí za úkol, ať zničí Ukrajinu. Ať mezi Ruskem a Evropskou unií nic nezůstane. Ale my se nevzdáme,“ tlumočí Sergej názor, který zde v drobných variacích zaznívá téměř při každé debatě o příčinách války na Donbasu.

Zničené školy, zavřená hranice

Hněv, který je dnes namířený na ukrajinskou vládu a armádu, je do značné míry pochopitelný. Dělostřelectvo ukrajinské armády a dobrovolnických batalionů často při střelbě na vojenské objekty zasahuje také obytné domy a veřejné instituce. Vojenské objekty se totiž velmi často nacházejí právě v blízkosti takovýchto staveb.

Například v bezprostřední blízkosti jedné z hlavních doněckých základen Lidové domobrany Donbasu (jak se souhrnně nazývají ozbrojené složky povstalecké Luhanské a Doněcké lidové republiky) na prospektu Míru nedaleko centra města je krom obytných budov také škola, nemocnice a supermarket. Zatímco samotná vojenská budova zatím nebyla zasažena ani jednou, na většině okolních budov jsou jasně vidět větší či menší šrámy po bombardování.

Renomé si ukrajinská vláda nezvyšuje ani některými dalšími opatřeními. Od poloviny ledna například zavedla propustky, které nyní potřebuje každý, kdo chce vstoupit na teritorium ovládané povstalci či je opustit. Toto bylo dle prohlášení ukrajinské vlády zavedeno, aby se zamezilo vstupu diverzních jednotek z řad povstalců na území kontrolované ukrajinskou armádou. Propustky údajně nahrazují také kontroly na hraničních přechodech s Ruskem, které jsou pod kontrolou povstalců.

Jejich vyřízení je možné v sedmi městech sousedících se zónou kontrolovanou povstalci a trvá oficiálně deset dní. V praxi se ale může protáhnout i na víc než měsíc. Není přitom jasné, proč se nutnost těchto propustek vztahuje i na malé děti či důchodce. Těm systém často komplikuje opuštění válečné zóny, například když se jejich dům ocitne pod palbou či když si chtějí zařídit vyplácení důchodů mimo povstalecké území.

„Chci jet na návštěvu k rodině, ale nemůžu bez dlouhého vyřizování nějakých papírů. Moje matka žije na druhé straně. Když náhle onemocní a bude potřebovat rychle pomoc, tak mě za ní nepustí. V Kyjevě sice říkají, že Donbas je Ukrajina a že o nás mají zájem, ale pak nám zakážou výjezd, důchodcům přestanou vyplácet penze, na které celý život pracovali, a ani nám nepošlou žádnou pomoc, ať tu třeba umřeme hlady,“ vysvětluje s nečekaně klidným hlasem a přívětivým výrazem Michail (66) při cestě ke svému zničenému domu.

Jeho zbytky stojí poblíž rozbombardovaného doněckého vlakového nádraží. Michail se podobně jako Sergejův soused a mnozí další přestěhoval do malého bytu v centru, ale v jeho starém domě zůstali pes a kočka, které chodí několikrát týdně krmit.

Když se Michail do domu na podzim přestěhoval, byl poloprázdný. Většina nájemníků ze třiceti bytů odjela v důsledku bojů do Ruska nebo do klidnějších oblastí Ukrajiny. V prosinci se mnozí vrátili. Na frontě panoval už nějakou dobu relativní klid a lidé chtěli strávit svátky zpátky doma.

„Teď jsou prázdné jen dva byty. Ale od půlky ledna nás začali bombardovat ještě víc než kdy dříve, a lidé zase přemýšlejí, že odjedou,“ říká a dodává, že co se ve městě objevili diverzanti, tak se v bezpečí nemůže cítit nikdo.

Stopy ostřelování. Foto Vojtěch Boháč

Doněck po setmění

Povstalecká vláda a ruské televizní kanály (ukrajinské vysílání je možné chytit jen přes satelit) teď často mluví o hrozbě diverzantů na území Doněcké lidové republiky (DLR). O těch se začalo diskutovat v obavách po celém Doněcku, jakmile miny 22. ledna na trolejbusové zastávce zabily patnáct lidí. Přestože se zatím nevyjasnilo, kdo za útokem stál, povstalecká vláda ho okamžitě přisoudila diverzantům, neboť pravidelná ukrajinská armáda ze svých pozic nemohla až sem dostřelit.

Podle slov vlády DLR a Ruska jde o několikačlenné vysoce mobilní jednotky ukrajinské armády, které operují na území města a převážně po nocích střílejí z minometů do všech směrů a občas i do rozsvícených oken domů. Cílem má být rozsévání strachu a zmatku ve městě.

Přítomnost diverzantů ve městě nikdo nezpochybňuje. Různí se pouze názory na to, která strana je vysílá. „Jednou jsme se šli s kamarádem večer projít po naší čtvrti, kam ukrajinská armáda nedostřelí,“ vypráví Ivan Bojko (23, jméno změněno) a upíjí při tom černý čaj v údajně posledním rock baru, který ještě funguje v centru města.

Je večer a město se oproti rušnému dni silně proměnilo. Krátce po setmění zpustlo i jindy vcelku rušné centrum a ulicemi se nese jen všudypřítomné dunění dělostřelectva. Občas kolem velkou rychlostí projede osamělé auto nebo projde několik vojáků. Centrální Univerzitní ulice, osvětlená tlumeným oranžovým světlem pouličních lamp, se na křižovatce s prospektem Míru topí do tmy.

Část města za křižovatkou je dnes bez dodávek elektřiny. Lidé nevycházejí z domu a velká ulice vedoucí směrem k vlakovému nádraží a dále k letišti nejeví žádné známky života. Rock bar je jedním z mála míst, kde se ještě scházejí lidé předtím, než v jedenáct hodin začne každodenní zákaz vycházení.

„Najednou se za zdí školy ozval hlasitý výstřel z minometu a pak několik dalších,“ pokračuje Ivan ve svém vyprávění. „Hned jsme zatelefonovali na městskou krizovou linku, která existuje právě pro takové případy. Nikdo to nezvedal. Nějakou dobu jsme schovaní čekali. Nikdo nepřijel, i když výstřely byly slyšet do dálky a lidé z domobrany jsou všude,“ říká a dívá se na hodinky, které ukazují devět hodin večer.

„Sám mám za to, že ve městě žádní ukrajinští diverzanti nejsou,“ uvažuje. „Ukrajinská armáda nemá zapotřebí působit ve městě strach a mobilizovat tak lidi proti sobě. Stvořit obrázek Ukrajiny jako čistého zla, kterému nejde o nic jiného než o zničení města, se daleko víc hodí povstalecké vládě,“ vysvětluje.

„Kromě toho je město po setmění liduprázdné a chytit diverzanty střílející z minometů by byla pro všudypřítomnou domobranu otázka několika minut,“ zakončuje svou úvahu a zvedáme se k odchodu. Za pivo a čaj platíme v přepočtu necelých 30 korun.

„Několikrát jsem byl venku i pozdě v noci, ale není to moc bezpečné. Můžeš potkat ožralé vojáky a hádat se s někým, kdo má na rameni samopal a díky tomu mu narostlo sebevědomí na dvojnásobek, nemusí být bezpečné,“ směje se.

U budovy vlády DLR na hlavním náměstí na nás štěká osamělý vlčák přivázaný ke vchodovým dveřím. Ivan mě ještě doprovodí k nedaleké křižovatce, za kterou začíná temná část města bez proudu.

„Odsud se už vrátím domů, z důvodů vlastní bezpečnosti,“ říká a přeje šťastnou cestu. Já se vydávám ve směru výbuchů k prázdnému hostelu a Ivan se vrací domů na opačnou stranu.

Provizorní barikády. Foto Vojtěch Boháč

Zisky z války

Přestože zde za poslední měsíce mnoho lidí zemřelo, jiní přišli o své domy nebo ve strachu odjeli pryč, jsou i takoví, kteří s válkou něco získali. Stejně jako na ukrajinské straně se i zde nyní často objevují mladí muži, kterým nový úbor a samopal na rameni dodává pocit sebevědomí a smysluplnosti.

I když v této souvislosti začínají někteří lidé přemýšlet, jak se tato početná skupina bude schopná realizovat po válce, je možné slyšet i názor, že s válkou z ulic konečně zmizeli neužiteční kluci a objevili se praví muži. Zisky z války nicméně nejsou jen psychologické.

Maxim (38) má v obchodním domě v centru města malý krám s fototechnikou. Přestože tu rozhodně fronty na nákupy nestojí, je prý situace lepší než dříve.

„Většina ostatních své obchody zavřela. Kdo měl kam jet nebo měl dost peněz na život jinde, ten odjel. Já jsem zůstal, a kdo dřív chodil nakupovat jinam, teď chodí ke mně. Zisky mám rozhodně vyšší než před válkou,“ říká s trpkým úsměvem.

„Problém je ale v tom, že nefungují banky, a tak u sebe mají všichni obchodníci obrovskou hotovost, o kterou je možné lehce přijít,“ dodává. Kromě bank nefungují ve městě ani bankomaty. Zavřená je většina obchodů na předměstí a v některých obchodech v centru města očividně chybí zboží.

„Necítím se tu v nebezpečí. Když je člověk v práci, je život hodně podobný tomu, jaký byl dřív. Dokud mě povstalci nebudou chtít naverbovat do armády, mám v plánu tu zůstat,“ uzavírá.

Kdo bojuje na Donbasu

Přestože je zde ukrajinská armáda mnohými považována za fašistickou hrozbu, zdaleka ne všichni bojeschopní občané nikým neuznané Doněcké lidové republiky jsou ochotni jít proti ní bojovat. Stovkami plakátů a billboardů v centru města láká domobrana potenciální rekruty na obrázek tanku, který „bude předán do starostlivých rukou. Zn. V dobrém stavu, nebouraný, málo používaný“ nebo na odstřelovačskou pušku, která „hledá svého hrdinu“.

Kolem náborového stánku u autobusového nádraží však procházejí lidé bez pozastavení a náborový důstojník sedící v uniformě za plastovým stolem hledí netečně do dálky. Na otázku, jestli se lidé hlásí do armády, odpovídá, že nouze o brance rozhodně není.

„Každý den se nám několik chlapců přihlásí. Čím déle na nás bude kyjevská junta útočit, tím více lidí půjde do boje proti ní,“ říká se zachmuřenou tváří. „Všichni tu cítí, že bránit svou zemi proti fašistickým okupantům je jejich povinnost,“ dodává. Nicméně hovory s mnohými lidmi tohle nepotvrzují.

Od druhé poloviny ledna opět zesílily boje na linii fronty a povstalci informovali o svém záměru ovládnout celé území Doněcké a Luhanské oblasti. Nyní kontrolují zhruba jeho třetinu, tedy území rozlohou přibližně srovnatelné s Moravou. V souvislosti se současnou ofenzivou vyhlásil vůdce separatistické lidové republiky Alexandr Zacharčenko další vlnu mobilizace, při které očekává posílení armády o sto tisíc rekrutů.

V reakci na toto prohlášení se okamžitě objevily otázky, odkud chce domobrana vzít tolik rekrutů na území, jehož celkový počet obyvatel nepřesahuje dva miliony. Pochybnosti přidala také Zacharčenkem zdůrazňovaná dobrovolnost mobilizace, která znamená, že by se proti současnému stavu nemělo prakticky nic změnit a do armády by nadále proudili jen lidé, kteří sami chtějí. Těch přitom podle některých výpovědí není tak moc.

„Sám znám jen dva lidi, kteří šli bojovat,“ řekl mi během debaty v rock baru Ivan Bojko. „Oba to byli mí kolegové, řemeslníci komunálek, takoví strejdové kolem padesátky,“ popisuje.

„Pro většinu mladých lidí není myšlenka lidové republiky zajímavá natolik, aby za ni bojovali. Lidé chtějí žít normální život. Těžko čekat, že jim ho tenhle nový stát zajistí,“ vysvětluje a dodává, že se poslední dobou objevují řeči o tom, že do armády budou povoláni státní zaměstnanci.

„Sám chci zůstat v Doněcku. Mám tu rodinu, práci a bydlím ve čtvrti, kterou zatím nebombardují. Kdyby mě ale měli povolat, tak asi zvážím, kam se dá zmizet,“ uvažoval.

Hroby bojovníků Doněcké lidové republiky u Saur Mohyly kopali zajatí ukrajinští vojáci. Foto: Vojtěch Boháč

V souvislosti se Zacharčenkovým prohlášením o mobilizaci se na Ukrajině a ve světě okamžitě objevily názory, že se jedná o přípravu půdy pro radikální posílení ruské přítomnosti na Donbasu. Podle prohlášení ukrajinského prezidenta Petra Porošenka bojuje nyní v řadách DLR okolo devíti tisíc ruských vojáků. Moskva však informace o zapojení pravidelné ruské armády do bojů odmítá.

Přítomnost ruských vojáků odmítá i Sergej Godovanec, bývalý velitel domobrany a současný starosta Sněžného, padesátitisícového města poblíž ruské hranice, u kterého se v létě vedly jedny z nejtvrdších bojů mezi povstalci a ukrajinskou armádou o Saur Mohylu, nejvyšší vrchol a strategické místo v krajině.

„Když jsme v létě chránili město proti kyjevské juntě, šli do boje úplně všichni,“ začíná vyprávění o tom, jak na konci léta u jeho města vzbouřenci porazili podstatně silnější ukrajinskou armádu a přešli do protiútoku, ve kterém následně během dvou týdnů obsadili území o rozloze čtyřikrát větší, než které do té doby kontrolovali. Tou dobou ostatně ukrajinská vláda poprvé mluvila o přímé vojenské invazi Ruska do Ukrajiny.

„Bylo nás pár, ale boj o zemi svých otců proti fašistům nám dal tolik síly, že jsme je porazili a zahnali na útěk. Jeden mladý chlapec vzal raketomet a sám zničil devět tanků. Tlačili nás zpět, ale vždycky jsme se vrátili a bojovali jsme až do vítězného konce,“ popisuje Godovanec hlubokým hlasem ve své kanceláři pod fotografií Zacharčenka a pod velkou nástěnnou vlajkou lidové republiky.

„Samozřejmě nám několik ruských vojáků pomáhalo. Ti chápali nebezpečí, v jakém jsme. Ale bylo jich jen pár a byli tu sami za sebe,“ povídá. Následně Godovanec vysvětluje, že teprve nyní je možné začít budovat prosperující Donbas. Jako základ zdejší ekonomiky uvádí zdanění místních podniků, které dříve mířilo do Kyjeva.

„Dříve jsme vydělali hromadu peněz, ale všechno šlo rovnou do Kyjeva a k nám se už nic nevrátilo. Teď máme peníze z dolů a průmyslu my a podívejte se na to – jídlo je ve zdejší jídelně zadarmo pro všechny, začínáme opravovat domy poškozené válkou, hodně lidí pracuje zadarmo, protože vědí, že je potřeba ostatním v těžkém čase pomoct a že se o ně město postará,“ říká a zakončuje tím, že válka ve skutečnosti celé město spojila a vyvolala nebývalou vlnu solidarity.

Jiní obyvatelé města sice souhlasí s tím, že válka opravdu značně přispěla solidaritě mezi lidmi, v dalších výpovědích se však rozcházejí. Kromě mnohými zdůrazňovaného strachu z toho, co bude, až dojdou zásoby jídla, jde také o ruskou vojenskou přítomnost.

Lidé zde mluví otevřeně o tom, že od nedaleké hranice projíždějí téměř každý den tanky a cisterny s palivem, které míří dále na západ směrem k Doněcku. „Během léta jezdily tanky kolem města i přes den, byly to celé kolony. Za den jsme jich napočítali několik desítek, starých i nových,“ říká Taťána (61, jméno změněno), dobrovolnice pomáhající zdejším přesídlencům. „Od podzimu začaly jezdit konvoje hlavně v noci, ale jak vidíte, přijíždějí pořád,“ dodává poté, co na cestě k Saur Mohyle míjíme dvě kolony po osmi tancích postavené u krajnice.

Ruské tanky u Stepanivky. Foto Vojtěch Boháč

„Mám příbuzné v Moskvě. Když jsme u nich byli nedávno s manželem na návštěvě, tak jsme se o tom dokonce pohádali. Nevěřili nám, protože v televizi říkají, že sem Rusko nic neposílá,“ kroutí hlavou Taťána.

„Tady tohle všichni vědí, ale přesto věří většině ostatních věcí, které jim v televizi řeknou. Je ale poznat rozdíl mezi lidmi, co mají jeden satelit natočený na Rusko, a těmi, kdo mají dva – jeden k Rusku, druhý na Ukrajinu. Ti se dvěma bývají obvykle kritičtější,“ směje se.

„Když bydlíte přímo tady a sledujete obě strany, tak vidíte, že jejich vztah k realitě je jako ty satelity – jedna o 180 stupňů na jednu stranu, druhá 180 na druhou. Na to, co se děje opravdu na místě, ovšem neberou ohled ani první, ani druzí. Nakonec vám z toho vyjde, že je to tu celé hra, kterou hrají lidé, kterým vůbec nejde o nás, co tu žijeme,“ zakončuje.

 

Pro aktuální informace z míst sledujte mikroblog na FB.

Související