Do Paříže jsem přijela asi týden po útoku na redakci Charlie Hedbo. Druhá věta, kterou mi řekl sedmiletý syn mých hostitelů, byla: „Víš, že v Paříži teď umřelo 17 lidí?“ Při první cestě vlakem jsem byla evakuována, protože parta teenagerů zmáčkla tlačítko poplachu. Čekali totiž na kamarády a jedna z cestujících zavolala dispečerovi, neboť se jí nezdál jeden ze spolucestujících. Podobně obezřetné občany jsem potkávala často. Moje první cesta do školy znamenala prohledání kabelky a identifikaci.
Po měsíci už před vchodem do školy ve většině případů nikdo nestojí. A pokud ano, jen přelétnou mojí občanku očima. Kromě nálady se mění také způsob vedení debat. Z analyzování islámu jako takového a argumentů pro nebo proti tomuto náboženství se debata přesouvá ke hledání důvodů, které vedou mladé lidi k útokům proti zemi, ve které se narodili a jejímiž občany také většinou jsou. S tím také souvisí motivy, pro které mladí lidé odcházejí do válek na Blízkém východě.
Evropou hýbe debata o přistěhovalectví a o tom, kolik uprchlíků jsme schopní přijmout. Bráníme se množstvím argumentů a výčtem negativních dopadů imigrace. Zároveň se však dělá málo pro to, aby se negativním následkům příchodu cizinců zabránilo. Nedostatečně se mluví o integraci. Existují studie, jejichž závěry předpokládají, že pokud by se přistěhovalci dobře integrovali, znamenali by pro Evropu ekonomický přínos (především vzhledem ke stárnutí obyvatel v Evropě). Minimálně by se tak ale zabránilo podobným případům násilí.
Poměrně intenzivně se nejen ve Francii, ale také například v Itálii pracuje s přistěhovalci, kteří přicházejí většinou v dospělém věku, dělají podřadné práce a jsou rádi za možnost žít v zemi, do které utekli, nebo přišli za lepšími příležitostmi. Mnohem méně, respektive téměř vůbec, se však integrační programy nezaměřují na jejich potomky, kteří se tak cítí být součástí společnosti, jež je nepřijímá. Očekává se, že když získají stejné vzdělání jako jejich francouzští spolužáci, budou mít šanci na dobrou práci. Nicméně realita je taková, že ji většinou nezískají.
Jejich rodiče si uvědomují, že si mladí lidé právě v pubertě pokládají existenční otázky a jsou nejvíce náchylní k radikálním myšlenkám a skupinám. Proto existují komunitní centra, která spravují sami muslimové. Tato centra však nemají přílišnou podporu francouzského státu, existují ve velmi stísněných prostorech a většina zaměstnanců jsou dobrovolníci.
V Paříži existuje komunita muslimů, která chce postavit vlastní mešitu společně s podobným komunitním centrem, protože sami sebe považují za Francouze a nechtějí tedy mešitu zaštítěnou ambasádou cizí země. To jim však není dovoleno, francouzské úřady povolí stavbu mešity pouze, pokud bude v tomto případě sponzorovaná a zaštítěná marockou ambasádou. Tato skupina muslimů však nepřestává bojovat a snaží se tohoto cizího vlivu zbavit. Není to paradoxní?
Francie bohužel není jedinou zemí, která integraci přistěhovalců a především jejich dětí nezvládá. Evropa by měla přestat řešit, zda je problém mít na svém území muslimy, protože už je na svém území má. Měla by se spíše začít zabývat tím, jak je účinně integrovat a nedělat z nich cizince v jejich vlastní zemi.
