Na konci druhé série se bezskrupulózní kariérní politik a dvojnásobný vrah Frank Underwood stane díky lžím a manipulacím prezidentem Spojených států. Jistě, seriál je kvůli dramatickým efektům trochu přehnaný - například si lze těžko představit reálného amerického prezidenta, jak na své cestě k moci osobně fyzicky likviduje nepohodlné jedince, aniž by na to někdo přišel.

Seriál nicméně velmi dobře vystihuje řadu znepokojivých rysů současné americké politiky. Prvním je jasné odtržení prosazování prospěšných celospolečenských cílů od politiky, která je chápána primárně jako mocenský boj, ve kterém je možné použít jakýchkoliv prostředků v zájmu získání moci. Hlavní hrdina je sice nominálně Demokrat, ale to hraje v jeho příběhu pouze marginální roli. Politika se tak ukazuje jako vyprázdněná, respektive pouze využívající aktuální mediální pozornost pro osobní cíle jednotlivých aktérů.

I tak zásadní témata jako vztahy s Čínou jsou zobrazovány jako pouhá záminka v bojích o vliv uvnitř administrativy. Tím seriál jednoznačně přispívá k neuvěřitelně nízké důvěře Američanů v politiku (v roce 2014 důvěřovalo Kongresu jako instituci 7 procent Američanů). Pokud opravdu dochází až k tak velké deziluzi ohledně politického života, může to znamenat vážný problém. Naštěstí existence samotného seriálu je dobrým důkazem toho, že si toho je spousta lidí vědoma.

Druhým znepokojivým momentem pak je, jakým způsobem se v seriálu zachází s demokratickou legitimitou amerického politického systému. V jednom z dílů musí Frank řešit problémy ve svém domovském distriktu. Stačí mu víkend na to, aby vyřídil svoje politické oponenty, kteří proti němu působí amatérským, provinčním dojmem zejména proto, že neumí tak rychle a přesvědčivě lhát a manipulovat s ostatními. Řadový volič je pak jasně zařazen do kategorie neinformované, snadno ovlivnitelné ovce, kterou je potřeba nahnat do té správné ohrádky – o politickou diskusi v pravém slova smyslu se už vlastně nikdo nepokouší.

Volební obvody pro Sněmovnu reprezentantů jsou navíc nakresleny zpravidla tak, že lze podle věku, rasy a příjmů voličů předem odhadnout, jestli vyhraje Republikán nebo Demokrat, takže kromě případných vyzyvatelů z vlastní strany není potřeba se příliš snažit. O tom, že systém je výhodně nastaven pro potřeby stávajících držitelů křesel, je přesvědčeno přes dvě třetiny Američanů.

Třetím znepokojivým problémem, na který seriál upozorňuje, je cynické zneužívání problematicky zjištěných informací za účelem mediální diskreditace oponentů. Jedná se sice o velmi starou taktiku, která však v době centrálních vládou řízených odposlechů a hackerských přístupů do emailů i soukromých počítačů získává nové rozměry. Právě informace a hrozba jejich zneužití dávají lobbistům ještě větší moc než pouhé příspěvky na kampaň. Většina novinářů se z hlídacích psů demokracie mění na užitečné idioty, kteří v touze po senzaci předávají podstrčené informace veřejnosti. Pokud se tomuto trendu chtějí vymknout, skončí v drsné logice seriálů buď mrtví nebo ve vězení.

I když je seriál hodně přehnaný, není náhoda, že je v USA velmi populární – musí nějakým způsobem rezonovat mezi diváky. Přitažlivá je zřejmě relativně vysoká míra realističnosti ohledně politického procesu kombinovaná s chladným cynismem a extrémním pragmatismem hlavních protagonistů.  Zejména scény, kdy charismatický Kevin Spacey v roli Franka lže svým protivníkům přímo do očí a zároveň se přitom vypjatě emocionálně dušuje, že mluví pravdu, jsou děsivé a zároveň atraktivní. Jako diváci samozřejmě víme, že Kevin Spacey to celé pouze hraje, a přesto chápeme ty, kteří udělají tu chybu a nechají se jím přesvědčit. Seriál jako celek je proto z tohoto pohledu možné vnímat i jako velmi kritický, neboť jasně upozorňuje na nebezpečí pragmatické masové manipulace pro získání politické moci. Samotný název House of Cards i logo s obrácenou americkou vlajkou takovou interpretaci podporují.

Bohužel je však možné i kritické čtení odlišného druhu. Seriál je možná tak úspěšný proto, že diváci už dávno sami rezignovali na hlubší debatu ohledně normativních a etických hledisek, že si úlevně užívají perverzní estetiku a vytříbený diskurz naprosto amorálního a bezskrupulózního světa vysoké politiky. Frank navíc dokáže efektivně dosahovat svých dlouhodobých cílů, což v symbolické rovině znamená potvrzování oprávněnosti jeho metod. Pokud nejsou Frankovi oponenti ochotni použít stejné prostředky, prohrávají. Trochu to připomíná debatu ohledně mučení jako nutného prostředku ve válce proti terorismu, která v americkém kontextu měla jako hlavní hledisko spíše efektivitu než etické či mezinárodněprávní aspekty.

Je tedy House of Cards spíše kritickým příspěvkem k politice v USA nebo cynickým přiznáním komerční fascinace mocí a manipulací? To zřejmě záleží na vnímání každého diváka. V českém prostředí funguje podobně subverzivně Kancelář Blaník, která podobně jako House of Cards vznikla mimo tradiční etablovaná média. Můžeme pouze doufat, že reálné telefonáty reálných politiků vypadají úplně jinak než ty s Tondou Blaníkem nebo Frankem Underwoodem, nicméně máte zároveň neblahé tušení, že na nich je něco až příliš autentického. I z tohoto důvodu budou na obdobný projekt v Rusku zřejmě čekat ještě dlouho, protože tam by klíčové scény působily ještě mnohem realističtěji. Putin se zřejmě také dívá na House of Cards:   

Související