Egyptské nálety na libyjské radikály vytáhly do popředí problém, na který se snadno zapomíná, protože zatím příliš nepálí. Rozlehlé pustiny Sahelu, který se táhne od Mauretánie po Somálsko, sužují desítky větších i menších džihádistických skupin a bojůvek, jež se v tomto regionu uchytily díky chaosu, který jej ovládl.

Boko Haram, Akim, Mujao, milice al-Šabáb, Ansár Eddine, Ansár al-Šaría, al-Murábitún jsou jen nejznámější špičkou ledovce. Džihád a válka proti němu se zatím nevyhnuly žádné ze zemí pásu Sahelu a Sahary a vypadá to, že válka bude dlouhá a, soudě podle stávající situace, stále vyostřenější. V tuto chvíli radikály nezajímá ani tak kontrola území, které je pro ně pouze prostředkem a místem tranzitu, ale spíše ideologický boj a nastolení chalífátu. Toto je cíl, který mají všichni společný.

Proč se staly právě Sahel a Sahara rájem pro tyto radikály? Odpověď je snadná: chaos, padlé režimy, neexistence hraničních kontrol a obrovské pláně písku, který je schopen ukrýt kohokoliv. Samotný Sahel má přes tři miliony čtverečních kilometrů. Sahara má takřka devět a půl. Infrastruktura zde za moc nestojí, města se drží u moře a vodních toků a vládní moc se drží u měst. Většina této obrovské plochy tedy patří tomu, kdo si ji vezme.

Pomyslným centrem se stala Libye, která od pádu Kaddáfího upadla a umožnila tím skupinám z celé severní části kontinentu, aby v ní nalezly své útočiště. Bojovníci přicházejí ze všech směrů, protože pohyblivost a možnosti jsou zde obrovské. Jednou vytlačeni Francouzi a Africkou unií z Mali, neměli nejmenší problém překročit hranice a posunout se dál. Pro Francouze a AU ale hranice platí a suverenita států, jakkoliv nefunkčních, má pro „naši stranu“ stále velký závazek.

Není vůbec jasné a není ani žádný spolehlivý odhad toho, kolik džihádistů a radikálů se může v Sahelu a na Sahaře ukrývat. Je jich rozhodně hodně. Když ale přimhouříme oči, najdeme i na této mizerné situaci něco pozitivního. Tyto skupiny nebojují jen proti nenáviděnému Západu, ale konkurují také jedna druhé. Zatímco některé se, tradičně, hlásí k al-Káidě, jiné vyhlásily věrnost Islámskému státu. Další zase bojují samy za sebe. Naštěstí. Jednou z nejhorších nočních můr tajných služeb je, že se jednoho dne zformuje džihádistická kooperativa od Iráku po Nigérii a že znepřátelený Islámský stát a al-Káida najdou společnou řeč a, spolu s „nezařazenými“ skupinami, zformují novou Osu.

V tuto chvíli ale Islámský stát a al-Káida nejsou to samé, ačkoliv mají společný cíl. Jen abych nastínila, kdo s kým a jak, tak ve zkratce. K al-Káidě se hlásí Akim (Al-Káida v islámském Maghrebu), somálské milice al-Šabáb a Ansár al-Šaría. K Islámskému státu se hlásí nově vzniklý Islámský stát v islámském Maghrebu a řada skupin v Libyi, například ze Sýrie se navrátivší Katíbat al-Battár. Boko Haram ideologické problémy až tak netrápí a stihla se přihlásit k oběma organizacím. Al-Murábitún a Mujao (Hnutí pro jednotu a džihád v Západní Africe) se pak považují za nezávislé.

Rozličným skupinám se daří se střídavými úspěchy získávat a ztrácet města a pozice. Jedním z nejnovějších úspěchů bylo získání libyjského města Darna, které se stalo prvním městem mimo Sýrii a Irák, které se připojilo k chalífátu. Řada nově přišlých extremistů sjednotila místní náboženskou scénu, zbavila se opozice (rozuměj - vystřílela opozici) a přihlásila se k chalífovi Baghdádímu. Toto je vzorec, který by se mohl velmi snadno opakovat kdekoliv jinde. V Libanonu byla zatčena řada džihádistů, o kterých se předpokládá, že plánovali ovládnutí několika měst a vesnic a jejich připojení k chalífátu. A proč ne. Doba je na to dobrá, lidé mají strach a opozice je sjednocená ještě méně než radikálové a, na rozdíl od nich, neschopná rozhoupat se k akci. Výjimkou je snad v poslední době jen Egypt, který v reakci na masakry egyptských křesťanů provedl ve spolupráci s Libyí nálety na výcvikové tábory u Darny. Při těch zemřelo prý až padesát radikálů. Ne že by je to zastavilo – v úterý 3. března se zmocnili dvou ropných polí 200 kilometrů na jih od města Syrte.

Abych ale nekřivdila příliš všem. V reakci na stále sílící hrozbu země regionu zvýšily rozpočet armády a obrany, a dokonce přistoupily ke spolupráci. Mauretánie, Mali, Burkina, Čad a Niger založily v únoru 2014 G5 Sahelu, která jim má pomoci v boji hlavně proti Boko Haram, která je stále brutálnější a stále mobilnější. Nigérie, která dala sektě zrodit, se paradoxně do spolupráce nezapojuje. Kamerun a Čad, které se stávají oběťmi útoků ozbrojenců zpoza hranic, se tak rozhodly situaci řešit. Na začátku února vstoupily jednotky Čadu do Nigérie, aby sektu, v reakci na její útoky, potlačily v samotném jejím centru. Po úspěších čadských vojáků v Mali je tato armáda jedna z těch, která by měla snad i naději na úspěch, Nigérie jí ale postup zakázala s tím, že se se svým problémem vypořádá sama, ještě před volbami, které proběhnou 28. března. Což je směšné. Největší africká ekonomická velmoc se s Boko Haram neúspěšně potýká už řadu let a odmítá veškerou pomoc a spolupráci. Prezident Goodluck Jonathan přitom doufá, že bude znovuzvolen. Ale on si to patrně nějak zařídí. Čad a Kamerun zatím alespoň uzavřeli hranice, aby měla Nigérie svůj problém sama pro sebe tak, jak si přeje.

Oblíbeným řešením problému je hledání pomoci v zahraničí – zatímco některé země povolují intervence sousedů, jiné preferují vytváření amerických a francouzských vojenských základen, které vznikly například v Somálsku, Súdánu, Nigérii, Etiopii a Mali. Francouzi, kteří se, vis-à-vis pohyblivému protivníkovi, stali sami mobilními, rozmístili více než 3000 mužů, 400 vozidel a 20 helikoptér. Američané mají desítku malých základen, přezdívaných lilypads, které disponují bezpilotními letouny.

Nikdy dřív Američané a Francouzi nespolupracovali v Africe tak jako nyní. I přesto jsou ale jejich počty jen kapkou v moři. Anebo doslova kamenem hozeným do moře písku. Největší bojiště světa se na válku teprve připravuje, staví se opevnění a hloubí se zákopy. Válka bude dlouhá, a ačkoliv bude vedená proti tomu, co představuje západní kulturu, a těm, kteří se odklonili od čistoty náboženství, nejvíce na ni doplatí místní lidé, z nichž většina už teď žije pod hranicí chudoby.

Související