„Hledá se místo pro Havlův pomník“ - tato potěšlivá zpráva dominovala úterní titulce Lidových novin. Hned po pár řádcích však nešlo než úpěnlivě doufat, že se to místo ještě chvíli nenajde. Za vším totiž stojí podivná hurá akce: Petr Dauš, předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, vybírá ve sbírce Občané sobě prostředky na bronzový odlitek zatím jen laminátové sochy bývalého prezidenta. Ví už dokonce, kde by dílo jeho neteře Barbory Daušové mělo stát: na pražském Petříně. Vše chce stihnout do 17. listopadu letošního roku - a to přesto, že o tom dosud nic netušily nejen úřady, ale hlavně Pražané. 

Foto: zdroj vhsocha.cz, foto Barbora Daušová

Havlův pomník do Prahy bezpochyby patří. Když už se chystá pomník i takové Žofii Chotkové (taky potřebujete Wikipedii?), proč bychom ho neměli postavit i jedné z nejvýznamnějších českých osobností 20. století? Jen by tomu mělo předcházet pár demokratických maličkostí – třeba diskuse o podobě a umístění, veřejná soutěž a tak. V poslední době se v Praze začíná rozmáhat nebezpečná praxe, která bohužel často projde: dostanu nápad, udělám sochu, vyberu místo, postavím sochu - debata nedebata, úřady neúřady. A když s tím má někdo problém, označím ho za škarohlída, který kazí ušlechtilou věc a nedokáže ocenit odkaz letců RAF/ Václava Havla/ Michaela Jacksona. 

Proč je takový přístup špatně? Ponechme stranou, že je věcí slušnosti zeptat se lidí předem, když jim chcete něco postavit do parku. Pomník však především není drobnost, která se ve velkoměstě ztratí. Je to objekt ve veřejném prostoru - což znamená, že nevisí ve vzduchoprázdnu. Svou symbolickou hodnotou může silně utvářet identitu místa: zřejmě není náhoda, že se největší politické demonstrace odehrávají právě před svatým Václavem. Mnoho veřejných prostranství – zvlášť v tisíc let staré Praze – už cosi jako svou identitu má. Souvisí s historií daného místa, s jeho náplní, s okolní architekturou. Identita některých míst je zasutá, roztříštěná či téměř ztracená; jindy se nedá nevnímat. Nabízí se tak otázka, proč Havla stavět právě do zahrad a třešňových sadů Petřína - tedy na místo, které má identitu dosti zřejmou. Pokud se nenašly nějaké Havlovy rané romantické verše, coby disident a politik by se v petřínské společnosti Máchy, Vrchlického a Nerudy zrovna dvakrát nevyjímal. 

Nechvalně známého klárovského lva a bustu Jacksona (plánovaná pro Letnou, realizovaná na Zbraslavi) však s Havlovým pomníkem nespojuje jen pokoutná příprava a nevhodné umístění. Okřídlený lev i Král popu se ukázali jako průšvihy i po stránce výtvarné. A Václav Havel rodiny Daušových se k nim chystá směle přidat. Problém na rozdíl od jiných hlasů nevidím v tom, že by to byl pomník figurální. Ba naopak mám za to, že dobře udělaná figura skýtá umělci takovou škálu výrazových prostředků, jakou žádná abstraktní kompozice nemůže nahradit. Figura není anachronická – je nadčasová. Jenže na druhou stranu neexistuje moc sochařsky náročnějších úkolů. 

Zapeklitost se skrývá už v úplném základě: sochy v civilním oblečení totiž téměř vždy působí jako nepatřičné zdrobněliny – a to i v lehce nadživotní velikosti. Oblečení – třeba kalhoty a sako – totiž drolí objem sochy, mění měřítko a opticky zmenšují. To obzvlášť vynikne, když postavu umístíte na sokl; chudák Edvard Beneš před Černínským palácem by mohl vyprávět. V minulosti se takový problém řešil buď odhalováním úctyhodné, naddimenzované a mistrně provedené muskulatury, nebo naopak zahalováním do důstojných nařasených draperií. Řekněme si však upřímně – ani jedno by Havlovi nepomohlo. Sochař navíc musí brát v potaz i povahu a měřítko okolní zástavby – bude socha v rovinatém parku? Na kopci? Mezi domy? Velkými, malými? 

Jako vážně špatný vtip tak zní, že by první Havlovou sochou v Praze měla být ročníková práce studentky sochařského ateliéru na Západočeské univerzitě v Plzni. Jakože – Havel by se své předimenzovné hlavě, povislému břichu a výrazu okresního debílka jistě zasmát dokázal, nám ostatním by však nezbylo než zaplakat. Jde přitom o mnohem víc, než se jen trefit do fyzického vzhledu oslavence. Pomník je také svého druhu interpretace. Sochař musí být takový formát, aby umyslel, čím je daná osobnost zajímavá, co z ní stojí za to si připomínat, čím nás může inspirovat. Jeho úkolem je přetavit vlastní porozumění příběhu takové osobnosti do výtvarného vyjádření. A to v případě Havla věru není banální zadání. Náročnost toho úkolu je také důvodem, proč na pomníky vypisovat veřejné soutěže. 

Takže: stavme pomníky. Dodávají místům ducha. Ale než se do toho pustíme, zkusme trochu myslet. 

Související