Energetická unie, která se právě rodí pod rukama evropských úředníků a zástupců členských států, je v poslední době nevídaným úkazem. Jedná se totiž o evropskou politiku, která je populární. Zdá se, že se líbí skoro všem zúčastněným vládám, zástupcům průmyslu, i odborů. Významné výtky nepronáší dokonce ani občanská společnost, včetně ekologických organizací. Jediný, kdo nebude potěšen, je Rusko.
Energetická unie je zatím jen návrh, který ještě může doznat značných změn, a všichni zasvěcení varují, že ďábel vězí v detailu, tedy v případě energetické unie hlavně v tom, jak bude idea se silným politickým mandátem převedena do legislativy. Politický konsenzus napříč členskými státy je, jak se zdá, značný, což zvyšuje šanci, že projekt energetické unie přežije i tento proces.  


Popularita plánu energetické unie je zajímavá hned z několika důvodů. Za prvé, a asi nejvýznamněji, nepřináší žádnou revoluci, žádné převratné nové plány a návrhy. Do významné míry staví na již existujících politikách, přináší ale jejich zpřehlednění a dívá se na ně komplexně. Jedním z největších problémů energetických politik EU byla doposud jejich nepřehlednost a komplikovanost. Energetická unie má šanci dát energetické politice EU vnitřní řád, který doposud postrádá. Poskytuje také novou naději na to, že členské státy budou plnit své staré závazky a že Evropská unie jejich plnění bude také tvrdě vymáhat. Zdaleka ne všechny členské státy (především ty ve střední a východní části unie) totiž postoupily v liberalizaci svých energetických trhů tak, jak je předchozí smlouvy zavazují. Liberalizace je přitom zásadním předpokladem pro dotvoření celounijního vnitřního trhu, který je cílem celého procesu. Dlužno dodat, že Česká republika je v tomto ohledu jedním z premiantů a vytvoření jednotného vnitřního trhu její prioritou.


Z pohledu České republiky je také zajímavé, že plán energetické unie je dítětem našeho regionu, což je na něm hodně znát. První, kdo s ideou energetické unie přišel, byl tehdy ještě premiér Polska Donald Tusk. Za svůj ho potom přijal Jean-Claude Juncker a stanovil ho jako jednu ze tří priorit své Komise vedle Junckerova investičního balíčku, jež si klade za cíl rozhýbat evropskou ekonomiku, a digitální agendy. Váhu, která byla energetické unii připsána, dokládá i fakt, že má svého vlastního člena komise a zároveň místopředsedu Evropské komise, Slováka Mároše Šefčoviče. Jeho pozice přitom nebyla jednoduchá, nemá totiž k dispozici sektorové generální ředitelství (DG), tedy obdobu ministerstva a energetická unie naopak spadá i do portfolia „konkurenčního“ komisaře Miguela Ariase Caneteho a jeho DG Energy.


Energetická unie je ale středoevropská především svým zaměřením na solidaritu, sdílení informací a posílením vnější dimenze evropské energetické politiky a její pozice vůči dominantním dodavatelům. Ačkoliv to v návrhu textu nikde nebylo přímo vysloveno, kauzalita je neúprosná. Energetická unie by nejspíš nevznikla bez plynových krizí z let 2006 a 2009 a především krize Rusko-ukrajinské a je tedy do velké míry projektem, který se snaží zabránit Rusku ve využívání energií v jeho geopolitické hře.