Ve čtvrtek 26. března se konala první z dohodnuté série televizních debat předsedů stran před volbami do Dolní komory britského parlamentu. Jejich schéma vznikalo v letošním roce velmi těžce. Premiér David Cameron nejprve odmítal účast s požadavkem na to, aby se debat účastnily všechny menší strany, včetně Strany zelených. Tlak na jejich účast je od konzervativců přirozený. Menší strany v britském volebním systému tradičně odvádějí voliče velkým. Tyto hlasy pak vzhledem k jednokolovému většinovému systému a jednomandátovým obvodům z velké části propadnou. Zelení mají potenciál přebrat část levicového voličstva a oslabit tak pro konzervativce konkurenční labouristy. Vzhledem k tlaku eurofobní strany UKIP na konzervativce z pravé části politického spektra je zapojení do hry zelených logickým manévrem konzervativců. Strana UKIP by mohla podle předvolebních průzkumů získat až 15 % hlasů; zelení a liberální demokraté v průzkumech dosahují výsledků kolem 7 %. Většinu ze 650 křesel v Dolní sněmovně si však i tak podle modelovaných výsledků voleb mezi sebe rozdělí konzervativci a labouristé a menší strany by měly získat nejvýše několik desítek mandátů.

Mnohaměsíční jednání mezi šéfy televizí a stranickými sekretariáty nakonec vedla k nedávné dohodě uspořádat televizní debatu o sedmi účastnících, tedy všech sedmi relevantních politických stran v Británii. Vedle konzervativců, labouristů a liberálních demokratů se zúčastní i UKIP, Strana zelených a dvě regionální politické strany ze Skotska (Skotská národní strana) a Walesu (Plaid Cymru). Proběhne 2. dubna na ITV.

Začalo se však ukazovat, že ani po připuštění zelených nebudou konzervativci televizním debatám příliš nakloněni. Hlavním argumentem je, že zastiňují ostatní formy předvolební kampaně. Konzervativci poukazují na dominantní roli série tří debat před parlamentními volbami v roce 2010, které proběhly vždy za účasti tří předsedů tehdy největších politických stran, Gordona Browna (labouristé), Davida Camerona (konzervativců) a Nicka Clegga (liberální demokraté). Tehdy v nich výrazně bodoval vůdce třetí největší strany Nick Clegg a to tak, že Británie nějaký čas hovořila o „Cleggmanii“. Výsledkem je, že David Cameron je ochoten zúčastnit se pouze jednoho přímého televizního střetu s leadery ostatních politických stran. Další pozvánky buď odmítl, nebo souhlasil jen s formátem oddělených interview s moderátorem. Žádná televize tak nenabídne otevřený přímý duel Camerona s opozičním předsedou Millibandem. Labouristé to již využívají k ataku na Camerona a označují jej za zbabělce.

Letošní volby jsou výjimečné. Již neplatí, že by byly jen soubojem dvou velkých politických stran, konzervativců a labouristů. V loňských volbách do Evropského parlamentu získala nejvíce hlasů UKIP. Poprvé od roku 1906 tak v Británii v celostátním měření sil zvítězil někdo jiný než labouristé nebo konzervativci. Nadto, ani poslední parlamentní volby v roce 2010 neměly jasného vítěze a vzešla z nich pro Spojené království nezvyklá koaliční vláda, ve složení konzervativců a liberálních demokratů. Před letošními volbami proto v pozici vládních politických stran vystupují dva subjekty a David Cameron se musí s Nickem Cleggem dělit o úspěchy i neúspěchy stávající vlády. V letošních volbách se rodí zvyklosti pro fungování nově vznikajícího komplexnějšího stranického systému. Vzhledem k významu tradic v britské společnosti mohou mít vliv na politickou scénu i dlouho do budoucna. Handrkování se kolem televizních debat je tak jedním z průvodních jevů tohoto vývoje.

Motivy Davida Camerona pro jeho postoj k televizním debatám tak lze chápat spíše v tomto širším kontextu, než jen v jeho obavě o nedostatek řečnických schopností v přímém střetu s Edwardem Millibandem. Oba politici jsou přitom coby premiér a předák opozice Jejího Veličenstva v častém přímém řečnickém střetu na půdě Dolní sněmovny a voliči tak jejich souboje vídají pravidelně, a to i nad předvolebními tématy. Nedávná ostrá výměna jejich řečnických fines se tak například věnovala i rozpočtu povolební vlády a tomu, zda konzervativci nebudou zvyšovat DPH jako po posledních volbách v roce 2010, či naopak, zda labouristé rozpočet nenaplní skrze navýšení příspěvků na národní pojištění. Kdyby v Británii nebyl po staletí zakotven institut interpelace premiéra v řečnickém souboji s předákem opozice Jejího Veličenstva, bylo by možné Cameronovo vyhýbání se přímému duelu s Millibandem považovat za zbabělost. Takto to však může být i chytrá taktika, jak nechat svého soupeře, aby se vyčerpal předvolebními střety s menšími politickými stranami.

 

Původní znění komentáře publikovaného 2. 4. 2015 v Hospodářských novinách.

Kryštof Kruliš

Autor je analytik Výzkumného centra AMO

 

Související