Konec března 2014 přinesl znovudobytí města Tikrít z rukou Islámského státu. Překvapující bylo, že třítýdenní obléhání nezačalo s podporou Spojených států, ale s podporou Íránu, který se v regionu stále více angažuje, a zdá se, že spojenců mu přibývá.

Mezi ty letité patří syrský prezident Bašár al-Asad, libanonské milice Hizballáh a irácké šíitské milice, které získávají stále větší vliv. Vedle toho irácká vláda a armáda, které jsou obě v rukou šíitů, váhají, do jaké míry je rozumné nechat Írán do Iráku proniknout. Ačkoliv si iráčtí šíité na Teheránu vždy udržovali nezávislost, byl to právě Teherán, kdo jako první po pádu Mosulu (a v podstatě dlouho jako jediný) odpověděl na jejich volání o pomoc. Do 48 hodin od vyslovené žádosti zaslal poradce, zbraně, munici a odborníky pro bagdádskou vládu. Jenom zbraní v roce 2014 dodal za 10 miliard dolarů. Podle Iráčanů samotných by bez této pomoci jejich země už dávno zkolabovala.

Od léta 2014 jsou to tedy íránské Revoluční gardy, které radí iráckým bezpečnostním složkám a kurdským Pešmergům a mobilizují šíitské milice. A ačkoliv Írán popírá vyslání pozemních jednotek, jeho dobrovolníci nejsou v Iráku ničím novým a elitní jednotky Quds vedou společný postup milicí a armády. Zatímco tedy 3000 amerických specialistů radí Iráčanům na výcvikových základnách a v operačních centrech, Íránci je vedou do boje.

Od Tikrítu dál

Na začátku března u Tikrítu stanuly tisíce mužů toužících po znovuzískání města. Asi 20 000 z nich bylo ze šíitských milic, tři až čtyři tisíce z irácké armády a jeden až tři tisíce ze sunnitských kmenů. Bylo zahájeno několikatýdenní obléhání, vedené předákem jednotek Quds, Kásimem Sulejmáním, stojícím v čele šíitských milic. Pro Američany je přítomnost tohoto muže velmi citlivá. Sulejmání, zodpovídající se přímo íránskému nejvyššímu vůdci, je obviňován ze smrti stovek amerických vojáků během americké okupace Iráku a stojí se seznamu teroristů. Iráku se ale Sulejmáním vedené milice vyplatily a boj proti IS konečně začal slavit úspěchy.

Naneštěstí pro Sulejmáního jeho úspěchy netrvaly věčně, a po třech týdnech marného obléhání se musel stáhnout s částí milic, aby na druhý den na Tikrít zahájili Američané nálety. Těm se povedlo to, co Sulejmánímu ne, a v půlce dubna město se zbytkem jednotek dobyli. Dobytí Tikrítu mělo být tréninkem na dobytí Mosulu. Pokud ale něco dokázalo, tak jen to, že ani s výraznou převahou nejsou irácké jednotky schopny porazit ozbrojence, zakopané ve městě. Neúspěch to byl tak očividný, že se dokonce i mezi šíitskými duchovními objevily hlasy, že by možná měli zahrnout do boje i více sunnitů. Pro někoho myšlenka takřka rouhavá, pro jiné spásná, protože s ní souvisí další zádrhel na cestě k plánovanému získání Mosulu, a to větší než jen neschopnost koordinace.

Podobně jako Tikrít je i Mosul, dnes hlavní město Islámského státu, převážně sunnitský. Vzniká tedy otázka, jestli zapojení hlavně šíitských jednotek nepovede k náboženskému násilí. Jedná se o vážnou hrozbu obzvláště v Iráku, který je v posledních desetiletích v podstatě živými dějinami sektářského násilí. Za Saddáma vládli sunnité, kteří se s oblibou zbavovali Kurdů a šíitů (kteří jsou v zemi většinoví) za pomoci jedovatých plynů. Po Saddámovi se k moci dostali šíité a sunnité volby bojkotovali tak vehementně, že se de facto odřízli od moci. Kurdům se nevedlo dobře nikdy a oblibu si získali až díky vojenským úspěchům svých Pešmergů v boji proti IS. Posledním velkým sektářským masakrem bylo zavraždění 1700 šíitských vojáků v Camp Speicher. Situace v Iráku je zapeklitá, a tak jsou tyto obavy zcela oprávněné.

 Pozice Islámského státu před zahájením irácké ofenzivy

Jak se volí spojenci

Za angažovaností Íránu v tomto boji je několik faktorů. V prvé řadě je nutné zmínit vzdálenost. Tikrít se nachází asi 200 kilometrů od hranic s Íránem, Mosul jen o kousíček dál. Islámský stát ale podnikl útoky na místa vzdálená pouhých 25 kilometrů od hranic. Islámský stát, pokud by se nadále rozšiřoval, je pro Írán skutečnou hrozbou. Sunnitští džihádisté považují veškeré šíity za heretiky a šíitská Islámská republika Írán je jim trnem v oku. Náboženské souznění Íránu s iráckými šíity snad není třeba vysvětlovat.

Je zde také ale zřejmý mocenský zájem. Stažení Američanů z Iráku v roce 2011 a jejich plán „strategické trpělivosti“, co se Islámského státu týče, otevřely Íránu dveře a zdá se, že si Spojené státy tuto situaci uvědomily. Jejich snahu neztratit výsostné postavení v Iráku jasně vidíme v rychlosti, s jakou odpověděly na žádost Abádího o pomoc v dobytí Tikrítu. Pokud by nezasáhly, hrozilo, že by byly definitivně nahrazeny Íránem v zemi, pro kterou prolily už tolik krve. Ve chvíli, kdy Američané získali Tikrít, se vrátili do hry tak, že až se bude příště Abádí rozhodovat, jestli se u Mosulu obrátí k Sulejmánímu, nebo Bílému domu, zvolí si právě vítěze od Tikrítu.

Írán má ale v zapojení Spojených států v konfliktu jasno. Kromě mocenského soupeře v něm vidí i nepřítele. Podle něj to nebyl nikdo jiný než Amerika, kdo stál za vznikem Islámského státu, který je přímým důsledkem invaze v roce 2003. I nedávno se objevila z íránské strany obvinění, že Spojené státy nechtějí IS zničit, ale touží jej ovládnout. Jasným důkazem pro Írán je vedle americké pasivity také událost z října 2014, kdy byly zbraně a zásoby pro iráckou armádu omylem shozeny Islámskému státu. Podle svých slov ale Írán drží další důkazy o americké podpoře. Zatím bohužel nezveřejněné.

Ačkoliv je tak jakákoliv spolupráce mezi Íránem a Spojenými státy nemožná, zapojení Íránu do boje proti IS bylo podle Kerryho pozitivním krokem. A pozitivním krokem je i to, že pokud nedokážou bojovat spolu, bok po boku, alespoň si nelezou do zelí.

Otázky blízkovýchodní politiky

Američané z tohoto nového soupeření jinak ale příliš nadšení nejsou. Na druhou stranu, pokud se Američanům nelíbí, jako že opravdu ne, že Irák nalezl nového spojence, měli trochu lépe zvážit svou strategii. Jejich skvělý plán „strategické trpělivosti“ zahnal zoufalé Iráčany přímo do íránské náruče. Když premiér Abádí opakovaně volal o pomoc a podporu a když Islámský stát zabíral město za městem, byl Írán jediný, kdo se ozval a reálnou pomoc opravdu nabídl. Amerika se ve snaze o slibované zničení Islámského státu rozhodla ponechat mu volné ruce a doufat, že fanatiky třeba unaví dobývat stále nová území. V tomto se spletli a ponechali tak svému největšímu nepříteli možnost, aby obratem zaplnil vzniklé mocenské vakuum.

Proti americkému postupu se ohradila i Saúdská Arábie, které se zdá, že Írán má v regionu najednou nějak moc prostoru k prosazení svého vlivu. Pro Saúdskou Arábii je ale Írán a IS v podstatě totéž, a tak nový král tlačí na vznik sunnitské aliance proti těmto dvěma hrozbám. Pochyby se ozývají i ze samotného Washingtonu, kde skupina právníků obvinila prezidenta Obamu, že cíleně dává Íránu možnost prosadit se, aby pak snáze dosáhl jaderné dohody. Ačkoliv se americká administrativa ohrazuje, že tyto dvě záležitosti nejsou propojené, íránská agentura Fars news uvedla, že téma Islámského státu bylo minimálně na jedné diskusi o jaderném programu, vedené Johnem Kerrym, probíráno.

Otázkou na závěr tedy zůstává, co se stane, když (až) padne Islámský stát? Jak velký vliv si Írán v oblasti ponechá? A když se podíváme na to, jak dobře si v regionu vedli Američané, bude zákonitě špatné, když je někdo jiný nahradí? Přece jenom zbraněmi, které dnes IS používá, vyzbrojili Američané, Saúdové a Katar odboj proti Asadovi. A to jak ten sekulární, tak ten islamistický. 20 % zbraní Islámského státu je přímo v Americe vyrobených. Tolik tedy k uvážlivé politice na Blízkém východě.

Související