Ve věznici Vinařice poblíž Kladna si odpykávají trest především recidivisté a lidé, kteří spáchali závažný trestný čin. Bez materiální a sociální podpory se podle statistiky většina z nich po propuštění do půl roku vrací za mříže. Mezi nimi byl ještě v roce 2012 Petr (jeho příjmení redakce zná, ale kvůli Petrově rodině neuvádí). Seděl dvakrát. Nejprve devět měsíců za drogy a krádeže, následně dostal tři roky.

"Kriminál byl hnusnej, napřed na Pankráci, pak mě převezli do Vinařic," vzpomíná třicetiletý muž, který se díky projektu Změna je možná vymanil ze skupiny recidivistů a žije a pracuje už dva a půl roku na svobodě.

K současné práci operátora v call centru se dostal už ve vinařické věznici. Po propuštění ho firma A-Giga zaměstnala. "Rozhodně jsem dostal životní šanci. Neumím si představit, kde bych jinak dneska byl," přiznává člověk, který v současnosti šéfuje přibližně dvanácti lidem.

Pod ním pracují kromě civilních zaměstnanců i další tři propuštění vinařičtí vězni. Místnost za jeho zády doslova bzučí. Lidé se překřikují a energicky prodávají objednávky. Někdo zazvonil na zvonek a operátoři začali tleskat. "Povedlo se nám uzavřít obchod," usmívá se Petr.

Sociální inovátoři 21. století

Se zaměstnáváním propuštěných vězňů začala společnost A-Giga před třemi lety v call centru v Lounech. Po dobrých zkušenostech s touto skupinou letos v lednu otevřela nové pracoviště v Kladně. Firma dobře věděla, do čeho jde. Čtyři roky totiž vedla speciální centrum ve vinařické věznici, kam na směny chodili trestanci. Dnes zaměstnává ty, kteří si trest už odpykali.

Její projekt Změna je možná získal na začátku května třetí místo a pět tisíc eur v mezinárodní soutěži sociálních inovátorů SozialMarie, kterou pořádá rakouská nadace Unruhe. Z českých projektů se umístili nejvýše.

"Jde o jeden z mála případů, kde se opravdu jedná o zapojování sociálního byznysu do strategie firmy," hodnotí myšlenku Anna Kadeřábková z centra pro inovativní studia, jež projekt Změna je možná zkoumá z vědeckého hlediska.

Projekt přitom vznikl v hlavách dvou manželských párů, které o sociálních inovacích nebo o společenské odpovědnosti firem nevěděly téměř nic. Terapeut ve vinařické věznici Josef Hrubý prostě viděl, že někteří odsouzení mají o práci zájem. Často to probíral se svou ženou Lenkou, která dělá právě ve firmě A-Giga. Majitelé podniku Věra a Peter Babišovi zase hledali loajální zaměstnance.

"Práce operátora je velmi těžká, máme problém s fluktuací. A zjistili jsme, že ve vězení je hodně lidí a plno z nich chce pracovat," vysvětluje Věra Babišová.

Lidé si v call centru vydělají 20 až 30 tisíc korun hrubého měsíčně. Všem propuštěným hradí Babišovi během prvního půl roku ubytovnu, poskytují jim měsíční zálohy předem nebo jim pomáhají v oddlužování. A dále na projektu spolupracují s Hrubými.

"Chodí si ke mně každý týden pro část výplaty, protože se bojí mít peníze u sebe, aby je neutratili," popisuje běžnou praxi Lenka Hrubá. Projekt platí Babišovi z vlastní kapsy, v minulosti získali ale i téměř dvoumilionovou dotaci z ministerstva práce a sociálních věcí.

Hrubí i Babišovi mají své příznivce i nepřátele. Se samotnými vězni ve Vinařicích už firma nepracuje právě kvůli pomluvě bývalého zaměstnance. Vězeňská služba na konci minulého roku vinařické call centrum zavřela kvůli údajnému úniku osobních údajů zákazníků, který propírala i bulvární média.

I když podle Úřadu pro ochranu osobních údajů firma jednoznačně nepochybila a kontrola zjistila, že vězni k osobním údajům klientů nemají přístup, call centrum už A-Giga neotevřela. "Přežili jsme tři ředitele, celá věznice se námi chlubila. Bohužel jsme měli tu smůlu, že se to stalo právě v období střídání generálních ředitelů," smutně podotýká Hrubá.

Se zaměstnáváním vězňů začal na začátku května i známější nositel jména Babiš. V Kosteleckých uzeninách, které patří holdingu Agrofert, pracuje ve zkušebním provozu poprvé dvanáct vězeňkyň. "Vykonávají pomocné práce při výrobě uzenin, pro které není nutná odborná kvalifikace," uvedl mluvčí holdingu Karel Hanzelka. Zda jim firma nabídne místo i po propuštění z vězení, se zatím neví.

Dismasů by mělo být více

Malá kavárna Na Poříčí v centru Prahy s domácí limonádou, vlastnoručně pečenými dorty a dobrou kávou nese jméno po patronovi vězňů, napravených zlodějů a lupičů svatém Dismasovi. To on byl kajícím se lotrem, ukřižovaným po Ježíšově pravici. Na rozdíl od dalších sociálních kaváren, které pomáhají lidem se zdravotními handicapy, tady je vstupenkou k práci propuštění z vězení a nově i podmínečné odsouzení.

V bílém interiéru sedí asi deset hostů. Dvě seniorky si vychutnávají zákusek. Mladý manažer buší do notebooku a pije kávu. Další si povídají. "Ne všichni tuší, kdo je obsluhuje," říká autorka projektu, absolventka oboru sociální práce a sociální politika Kateřina Plháková. Ne všichni vědí, kdo to Dismas vlastně byl. Jedním dechem však dodává, že se za téměř dva roky s odsudky nesetkala. Spíš naopak.

"Když máme plno, obsluha může trvat trochu déle. Takhle u nás seděl cizinec, byl už hrozně netrpělivý, tak sekundu před výbuchem nevole. Řekla jsem mu, na jakém principu je podnik založen, a čekala, že vztekle odejde. A vůbec ne. Úplně roztál, řekl, že vlastně nespěchá, že si na objednávku rád počká, že děláme úžasnou věc. A od té doby k nám chodí pravidelně a vodí k nám své známé," popisuje mladá žena jednu ze situací, díky níž ví, že se rozhodla správně.

Na rozjezd kavárny a přímou podporu zaměstnávání propuštěných získala Plháková téměř šestimilionovou dotaci z Evropské unie. Dotovaný projekt po dvaceti měsících na konci dubna skončil, sociální kavárna tak funguje první měsíc bez grantu. Plháková ale věří, že si podnik vydělá na svůj provoz i tak.

"Nebude to sice snadné, ale hosté si k nám našli cestu a já jsem kavárnu neotevírala kvůli evropským penězům, ale kvůli tomu, abych pomohla skupině lidí, kteří shánějí uplatnění asi nejobtížněji. Jakmile má totiž člověk záznam v rejstříku, tak je na trhu práce téměř odepsaný," říká.

Z pětadvaceti propuštěných, kteří prošli kavárnou Dismas, se zpátky ve vězení ocitli čtyři. Ostatní pracují. V kavárně, která vlastně slouží jako jakási přestupní stanice do normálního života, pobyli propuštění vždy několik měsíců. Metodik profesního vedení je školil v obsluze hostů i v přípravě pokrmů, další člověk se jim pak věnoval, aby našli po odchodu z tohoto podniku stálé místo na otevřeném trhu práce.

"Teď u nás pracují tři bývalí vězni, už na plný úvazek," říká Plháková, která spolupracuje při náboru zaměstnanců i s kurátory jednotlivých pražských městských částí a generálním ředitelstvím Vězeňské služby.

Propuštění si v kavárně vydělávají kolem patnácti tisíc měsíčně. Jedním z nich je i jednatřicetiletý David Smola, vyučený kuchař, který se do vězení dostal kvůli dluhům a hlavně proto, že odmítl veřejně prospěšné práce. Po osmi měsících za mřížemi se ocitl v azylovém domě. Hned první večer mu tamní vrátný řekl o kavárně Dismas, on popadl telefon, zavolal a s Plhákovou se domluvil.

Práci se přitom snažil shánět ještě před propuštěním, ale tvrdě narazil, nikde neměli zájem. Informace o kavárně mu připadala jako malý zázrak. "Teď už žiju s přítelkyní, dluhy splácím a práci tady bych neměnil, chci se usadit," říká. Smlouvu má zatím na rok.

Záznam v rejstříku? Nezaměstnáme!

Autorka projektu Dismas pracovala v několika neziskových organizacích, už při škole i se samotnými vězni. "Vím, že pokud propuštění nenajdou co nejdříve bydlení a práci, jsou ztracení," vysvětluje, proč je důležité nabídnout těmto lidem zaměstnání hned, jak vyjdou z bran věznice.

Slova mladé kavárnice potvrzuje i letošní průzkum společnosti LMC, z něhož vyplývá, že situace lidí po výkonu trestu či s podmíněným trestem na pracovním trhu je - mírně řečeno - komplikovaná. "V podstatě jde o další trest, neboť tito lidé jsou v mnoha případech z možností získat slušnou, leckdy i jakoukoliv práci předem vyloučeni," uvádí analytik LMC Tomáš Ervín Dombrovský.

Plných 55 procent zaměstnavatelů v průzkumu uvedlo, že lidi se záznamem v rejstříku trestů nezaměstnávají. Nejčastěji, v 50 procentech případů, proto, že to údajně odporuje pravidlům a nařízením firmy. Dalších 17 procent uvedlo jako důvod špatnou předchozí zkušenost.

Více než dvě třetiny firem po uchazečích během náboru vyžadují výpis z rejstříku trestů, 46 procent zaměstnavatelů přitom požaduje doložení tohoto výpisu bez výjimky u všech obsazovaných pozic.

Jen 22 procent firem v průzkumu uvedlo, že zaměstnávají i lidi se záznamem. Nejčastěji je přijímají na místa manuálně pracujících - v 58 procentech případů. Na pozicích odborných specialistů dostávají propuštění vězni šanci jen ve čtyřech procentech případů. A na pozice v managementu či se zodpovědností za majetek a finance tito uchazeči dosáhnou v méně než dvou procentech případů.

Přitom doklad o trestní bezúhonnosti musí zaměstnavatelé požadovat u profesí, kde to přímo ukládá zákon. Čistý rejstřík musí mít například úředníci na ministerstvech, policisté, hasiči, zdravotní sestry, porodní asistentky, sociální pracovníci nebo učitelé. Povinnost se týká i auditorů, notářů, advokátů nebo veterinářů. Soukromé firmy výpis žádají pouze z vlastní vůle.

"Nevím, jak například dopravní nehoda může souviset s tím, jak dobrý bude člověk v práci," myslí si Pavlína Kalousová, šéfka platformy Byznys pro společnost, která společně s neziskovou organizací Rubikon Centrum pořádá několikrát do roka takzvané pohovory nanečisto, v nichž si propuštění alespoň vyzkoušejí přijímací řízení u konkrétních firem. I u těch podniků, které zatím bývalé vězně nezaměstnávají. Je to zkušenost pro obě strany.

Rubikon Centrum, které nabízí bývalým vězňům poradenství, pomáhá jim nacházet práci a také je zaměstnává, má v databázi již 140 zaměstnavatelů, kteří jsou ochotní dát lidem s trestní minulostí druhou šanci. "Oceňují spolehlivost a loajalitu našich kandidátů, neboť ti si práce skutečně váží," říká Anita Homrová z Rubikon Centra.

Jednou z firem je i Skanska. "Řada společností je zaměřena na zaměstnávání osob s handicapem. Proto chce Skanska pracovat i s dalšími skupinami a vytvářet pro ně pracovní příležitosti. Jednou z těchto skupin jsou osoby s trestní minulostí, které zaměstnáváme od roku 2013," vysvětluje ředitelka odboru komunikace Lucie Laňková. Skanska má nyní ve stavu tři propuštěné vězně v dělnických pozicích a jednoho na pozici přípraváře.

Laňková je přesvědčena, že firmy mohou zaměstnáváním propuštěných jen získat. "Vysoké pracovní nasazení, spolehlivost i chuť učit se jsou znakem toho, že dát těmto osobám šanci bylo skvělé rozhodnutí. Nezaznamenali jsme žádné negativní reakce," popisuje zkušenosti.

Statistiky služeb Rubikonu za loňský rok ukázaly, že zaměstnání najde každý třetí uchazeč, který se na toto centrum obrátil. "Celkem se nám podařilo najít v roce 2014 práci pro 209 osob, 77 procent v zaměstnání setrvá i po zkušební době," dodává Homrová.

Podle ní jsou firmy, které vězně zaměstnávají, ale i ty, které takové projekty podporují finančně, odvážné, neboť se nebojí pomáhat v oblasti, která není u veřejnosti příliš oblíbená. "Vězni v lidech obvykle nevzbuzují soucit, jako například děti či zvířata, a trest za porušení zákona jako by měl být nekonečný, " upozorňuje Homrová.

null

Související