Lampedusa a Calais, jsou kritické body pro evropskou imigrační politiku. Jsou to dvě pohraniční oblasti schengenského prostoru a dva humanitární problémy. V obou případech je v sázce hranice schengenského prostoru.


Členské státy  Evropské unie opakovaně volají po řešení imigrační otázky a kritické humanitární situace migrantů na jižní hranici Evropy. Především Itálie čelí masivnímu přívalu imigrantů, z nichž mnoho umírá ve vodách Středozemního moře. Ačkoliv vzhledem ke ztrátám na životech nelze situaci v Itálii a Francii zcela srovnávat, také Francie a především Calais jsou vystaveny velkému tlaku.


Okolí Calais - státem vytvořené slumy
Pobřežní město Calais se nachází na severu Francie, nedaleko hraničních vod Velké Británie. Ta není součástí schengenského prostoru a do schengenské spolupráce se zapojuje jen v několika oblastech, jako je policejní a justiční spolupráce a výměna informací. Velké množství migrantů přitom směřuje právě z kontinentální Evropy do Velké Británie.


Francouzské orgány se rozhodly otevřít centrum pro imigranty v oblasti Calais již v roce 1999, konkrétně ve městě Sangatte. Ve zmíněném roce se imigrační vlna skládala zejména z obyvatel Kosova, prchajících před válkou, v současnosti se jedná zejména o migranty z Eritrey, Sýrie, Súdánu či Afghánistánu. Centrem ve městě Sangatte, jehož činnost byla spravována Červeným křížem a které svoji činnost ukončilo v roce 2002, prošlo během doby jeho provozu zhruba 65 000 lidí. Po roce 2002 začaly v oblasti Calais vyrůstat tzv. „džungle,“ tábory stanů a improvizovaných přístřešků. Od ledna 2015 je otevřeno denní centrum se základními sociálními zařízeními, ubytování však získá stále jen zlomek žen a dětí - muži musí zůstat venku. Někteří současnou situaci nazývají „Sangatte II“, jeden z představitelů místních neziskových organizací k tomu dodal, že Sangatte bylo alespoň provozováno Červeným křížem, toto už je pouhý slum.


Jak se s touto situací vypořádat? Debaty na evropské a národní úrovni
V hodnocení současného stavu panuje vzácná shoda. Situace v Calais je kritická, životní a zdravotní podmínky jsou extrémně špatné, nejistota způsobuje napětí a vyvolává násilí mezi starousedlíky a imigranty i mezi skupinami migrantů. Napětí v posledních týdnech navíc vzrostlo i v důsledku několika případů odhalení tvrdého postupu některých příslušníků policie vůči migrantům. Nicméně návrhy řešení situace v Calais se napříč politickým spektrem značně liší.


Současná francouzská vláda se snaží s krizí v Calais bojovat na několika frontách. To zahrnuje například i již zmíněné znovuotevření centra v Sangatte v lednu 2015 a zajištění nepatrně lepších životních podmínek pro imigranty. Mezi priority patří také boj s pašeráckými sítěmi a reforma azylového zákona, která by měla zvýšit jeho efektivitu. Francie při snaze najít řešení pro imigranty ovšem musí vzít v úvahu i pohled britské strany a politické napětí mezi Francií a Velkou Británií, které situace v Calais vyvolává. Například francouzský ministr vnitra, Bernard Cazeneuve, při své nedávné návštěvě v Calais dokonce radil migrantům, aby ve Francii požádali o azyl a nečekali týdny na příležitost nějak se dostat na druhou stranu kanálu do Británie. Podobná napětí ve francouzsko-britských vztazích nejsou žádnou novinkou. Důvodem je praxe britských hraničních kontrol, které probíhají již na území Francie. Černý Petr tak zůstává v ruce Francii. Už otevření prvního centra v Sangatte bylo příčinou konfliktu mezi Francií a Velkou Británií, a se současným znovuotevřením centra se situace opakuje. V září 2014 starosta Calais z obavy, že bude město čelit krizi samo, vyzval Velkou Británii ke spolupráci a v opačném případě hrozil uzavřením přístavu v Calais. V důsledku obě země uzavřely dohody, ve které se Velká Británie zavázala poskytnout Francii finanční pomoc na „zajištění přístavu Calais“ ve výši 15 milionů eur.

Debata o řešení imigrační krize je ve Francii velmi aktuální. Pokud jde o hledání východiska, tradiční politické strany obecně volají po větší evropské spolupráci. Levice klade větší důraz na spolupráci EU na záchranu imigrantů, zatímco pravice více mluví o hraničních kontrolách. Avšak vládnoucí Socialistická strana, stejně jako Unie pro lidové hnutí (opoziční pravicová strana) se shodují na tom, že pokud žadatelé o azyl prchají před pronásledováním ve své domovské zemi, měli by být Evropě přijati. Naopak, Národní fronta (NF), krajně pravicová strana Marine Le Penové, pracující tradičně s protiimigrační rétorikou, vidí kořeny problému v EU samotné a volá po ukončení schengenské spolupráce a znovuobnovení přísných kontroly vnitřních hranic. Národní fronta odsuzuje ideologii, kterou nazývá „sans-frontiérisme“ („bezhranicismus“), a tvrdí, že problémem je azylové právo a atraktivita sociálního systému pro imigranty.


Někteří tak vidí politiku Evropské unie jako řešení, jiní jako problém.