Před několika týdny jsem tlumočila rozhovor s panem Aegydem Penggem, majitelem společnosti PEWAG vyrábějící řetězy. Ke konci rozhovoru došlo i na nesmělé dotazy týkající se jeho jachtařských úspěchů. Sport byl evidentně jeho vášní, protože se hned s velkou chutí rozpovídal i o tom, jak sportují jeho zaměstnanci. Jak běhají dlouhé tratě, trénují triatlon, jezdí na kole. A jak jim v tom on sám pomáhá. Když chtějí jeho zaměstnanci běžet maraton, zařídí jim celou přípravu pod vedením profesionálního trenéra.

On sám vidí vytrvalostní sporty jako to nejlepší na upevnění tymu a výkon v práci. Že žádný koučink či team building nevytvoří takovou loajalitu v týmu zaměstnanců jako vytrvalostní sport. Sama koučuji ostatní lidi a znám dobře sílu koučování na rozvoj člověka i týmu, proto jsem měla okamžitě na jazyku protiargumenty. Zachovala jsem ale profesionalitu tlumočnice a pouze neutrálně přeložila jeho odpovědi.

Před pár dny jsem pod popudem své narůstající váhy a propagandy běhání kolem mne to šla také zkusit. Byl to těžký vnitřní boj, kolik metrů ještě uběhnu než si dovolím ulevit si chůzí. Po pár minutách mne bolely plíce, pak zase kyčle. Ale hlavně mne velmi bolela moje vůle. Netušila jsem, že běhání může být tak náročné. Vydržela jsem však 20 minut pohybu venku a další den šla dobrovolně do utrpení znovu. Po třetím pokusu jsem si vzpomněla na pana Pengga a připustila jsem si myšlenku, že běhání možná má nějaký vliv na výkon zaměstnanců.

Běhání jsem zatím nevzdala, vidím na sobě malinké, ale viditelné pokroky, zejména v tom, kolik toho udýchám. Je to obrovská vnitřní hra přesně dle výcviku zakladatele koučinku pana Timothyho Gallweye, v kterém právě jsem. Dialog mého pohodlného já, která vzpomíná na to, jak na gymnáziu jsem měla na prvním vysvědčení zcela spravedlivě samé jedničky a trojku z tělocviku a hlasitě skuhrá na to, jak ho moc mučím. Do toho se zapojuje mé druhé já, které nechce být zbabělé a vypočítává průběžně benefity takého běhání. Moudřejší druhé já dokonce drze souhlasí s panem Penggem, že vytrvalostní sport opravdu posiluje jedince. Kdo vydrží mučení běhání alespoň tři měsíce, ten asi opravdu vydrží vše a bude mít buldočí vůli stále zkoušet co zatím nejde a vytrvá u rutinních úkolů, které vyžadují trpělivost a jen pomalu postupují vpřed.

Koučink také někdy pěkně bolí. Ale je to často jen okamžiková bolest duše či hlavy. Tělo je v ten moment většinou mimo tuhle hru. Po rozplynutí bolesti je pomyslná bariéra v hlavě velmi rychle zbořená. Člověk ve své mysli přímo letí, jak se mu zdá najednou svět jednoduchý. Je exaltovaně nabuzený na zvládnutí dalších situací. Tady až do doby než zjistí, že to možná nebude tak jednoduché a rychlé a že musí poněkud máknout svou hlavou i svou vůlí.

U mého běhání to tak není, tam to jde velmi pomalu a ztuha. Zatím se mi nedostavují pocity euforie, že jsem to dala a zatím nejdu příliš přes svůj limit pohodlnosti. Jsem v tom totiž většinou úplně sama. Každé povzbuzení od spoluběžce je tak cenné, kolemjdoucí pejskař je zase svědkem mé na okamžik vztyčenější hrudi, abych předstírala svižnějšího běžce. Když jsem jednou běžela chvilku s někým, to jsem najednou běžela o hodný kus dál bez přechodu do chůze. Pochopila jsem v ten moment euforické vyprávění bývalých kolegyň, jak ze sebe vydaly všechno na štafetě v pražském maratónu, protože ani jedna to nechtěla zkazit celku a tak každá zaběhla tehdy svůj zdaleka nejlepší čas. Kolektiv zkrátka dělá své. Že by pan Pengg měl nakonec pravdu? A já k rozvoji týmů prostřednictvím workshopů, týmových aktivit a koučinku začnu ještě propagovat vytrvalostní sporty? Uvidím, jak dlouho mi to běhání ještě vydrží. Zítra to jsou právě dva týdny, co jsem poprvé vyběhla.

 

Související