Jen stručná rekapitulace: Od zadržení s již legendární krabící od vína uplynuly více než tři roky, soud v první instanci případ projednává zhruba roky dva. Pro opakované obstrukce byla věc proti jeho osobě spolu s jednou ze spoluobžalovaných vyloučena k samostatnému projednávání. V hlavní větvi již padl v dubnu letošního roku prozatím nepravomocný rozsudek, který dal víceméně ve všem za pravdu obžalobě.

Rath těsně před svou závěrečnou řečí vypověděl plnou moc svým dvěma obhájcům, kteří se za něj do té doby rvali až do roztrhání těla s využíváním všech dostupných a myslitelných instrumentů včetně opakovaných námitek podjatosti předsedy senátu. Soudem následně ustanovená obhájkyně dodnes studuje rozsáhlý spis. Několikrát již avizovala, že jej celý ve stanovené lhůtě prostudovat nezvládne. Údajně je teprve zhruba ve třetině, proto aktuálně požádala o změnu nařízeného hlavního líčení na další, pozdější termín. Soud se dosud nevyjádřil; Rath už avizoval, že bude-li žádost odmítnuta, opět si zvolí obhájce nového.

Značně zajímavý, těžko uvěřitelný a z pohledu budoucího vývoje projednávání případu možná i velmi podstatný moment nastal ještě krátce předtím. Jde o zapojení jen několik málo desítek hodin trvající obhajoby ze strany advokáta, který je shodou okolností strýcem předsedy věc projednávajícího senátu. To byl „majstrštyk“!

Dodnes nevíme, jak to vlastně bylo. Obě strany okolnosti spolupráce vysvětlují zcela jinak, existenci plné moci a příbuzenského vztahu advokáta se soudcem však nezpochybňuje nikdo. V kombinaci s doprovodným Rathovým komentářem v duchu, že mu tím byla přislíbena dokonalá znalost chování předsedy senátu a že je s ním tento postup dokonce domluven, se tato událost ještě může v některé z následných fází procesu stát časovanou bombou.

Jak si nakonec celý justiční systém s takovouto bezpochyby „těžkou váhou“ poradí, se zřejmě ukáže až za velmi dlouhou dobu, s nejvyšší pravděpodobností v řádu let až po vyčerpání všech dostupných řádných i mimořádných opravných prostředků. Rath nejspíš chystá z rukávu vytáhnout ještě další trumfy. Možná další změny obhájců, další námitky, stížnosti, podněty, nemoci, nevolnosti...

Nemá tím co ztratit a naopak může jen získat. Čas totiž rozhodně hraje pro něj. Nejen z hlediska definitivního soudního rozhodnutí jako takového. To je minimálně v otázce případného trestu, jeho druhu a výše, délkou doby uplynuté od spáchání posuzovaného jednání jistým negativním způsobem ovlivněno vždy.

Dopad to však má i na veřejné mínění. Nejen, že už je s delším časovým odstupem čím dál častěji možno slýchat zpochybňování v duchu „kdoví, jak to tehdy všechno bylo“. Veřejnost je díky častým změnám a zvratům v kauze již mírně unavena a zmatena. Ta tak logicky zajímá stále méně lidí, navíc pouze okrajově. Je to škoda. Do určité míry se tím stírá, zejména v případech s takto výrazným veřejným prvkem, bezpochyby velmi žádoucí výchovný a preventivní efekt trestního řízení. A ten zafunguje vždy nesrovnatelně lépe, když je o vině a trestu rozhodnuto co nejdříve.

Jistě, u takto rozsáhlých případů se značnými škodami, mnoha skutky a velkým počtem pachatelů je délka řízení z velké míry ovlivněna řadou objektivních faktorů. Některé věci zkrátka urychlit, přeskočit či zcela vynechat nejde. Rath k nim však umně dodal i nezvykle velký balík faktorů subjektivních a prozatím se mu daří systému čelit překvapivě úspěšně. Nemusí se nám to stokrát líbit, ale jen důsledně využívá prostor, jenž mu stávající zákony poskytují. Paradoxně tím aspoň pomohl otevřít diskusi, jestli jsou příslušné paragrafy nastaveny správně a jak zabránit jejich případnému zneužívání.

David Rath se údajně kdysi měl stát ministrem vnitra. Svým chováním v pozici obžalovaného názorně dokazuje, že si tuto oblast i jako lékař umí osvojit nad očekávání dobře. Se současnými znalostmi a zkušenostmi by směle mohl začít vyučovat trestní proces. Zejména jeho úsek pojednávající o kompletní škále možností obhajoby a práv obžalovaného. Obstrukce samozřejmě nevyjímaje.

Související