Text reaguje na články Sylvie Lauder a Erika Taberyho z Respektu 33/2015.

Jak před několika sty lety pozoroval ekonom Adam Smith, lidé obvykle nemají sklon debatovat s druhými. Jakmile získají o něčem základní přesvědčení, snaží se druhé strhnout na svoji stranu. Ropravu zpravidla ukončí předtím, než se doberou čehokoli smysluplného.

Tento sklon ilustruje mimo jiné poměrně vysoká sledovanost mediálních show, jejichž strategie je založená na vytváření falešných rozporů. V Česku se s kontroverzí jako s výstupem spokojí v pořadu České televize Máte slovo a doslova s ní taktizují v obskurní internetové revue Parlamentnilisty.cz. Ve Spojených Státech stejné příležitosti využívají rádoby-debatní politické pořady, do kterých producenti zvou hosty, kteří symbolizují stranické extrémy: Hannity & Colmes na kanálu Fox News nebo Crossfire (ten byl dočasně zrušen po spontánní kritice komika Jona Stewarta v roce 2004).

V Česku se vábení snadných dichotomií promítá právě i do používání nicneříkajících nadávek “pravdoláskař” a “sluníčkář”. Pomáhájí si jimi lidé tak různí jako Adam Bartoš, paranoidní neonacista, a Marta Nováková, všímavá prodavačka. Zmíněné nadávky mají vágní definice. Z toho je patrné, že cílem jejich uživatelů není být informativní, ale někoho poslat do křoví. Zároveň se však za nimi skrývají legitimní emoce, které jsou přítomné v celém západním světě.

O pojem „pravdoláskař“ v českých médiích před rokem 2008 zavadil málokdo. Od té doby jeho popularita plynule roste (20 výskytů v roce 2009, 350 v posledním roce). Osvojitele nadávky často dráždí servilita vybraných městských intelektuálů. Ti prý mají příliš liberální postoje a „nezvládají svůj patos“. Cítí nekritický obdiv k Václavu Havlovi a jsou pacifističtí. Sám Václav Havel přitom podporoval zásah NATO v Kosovu, zmítaném etnickou válkou, nehledě na mandát od OSN. Uráženým "pacifistům" zase mnozí vyčítají, že chtějí "zavléct zemi do války" s Ruskem. Termín tak způsobuje především zmatení.

Přitom existuje výraz smysluplný a dostatečně konzistentní, aby nabídl kritikům servilních intelektuálů možnost neprotiřečit si:

  • srdceryvný liberál (volně z angl. bleeding heart liberal) = osoba příliš milá a sympatizující s lidmi, kteří si tolik laskavosti snad nezaslouží (např. sympatizant skupiny buranů ze společensky znevýhodněného etnika).

S termínem „sluníčkář“ přišel v roce 2013 Jiří X. Doležal. Třebaže ho definoval popleteně a sexisticky, očividně se také napíchl na existující emoce (v roce 2014 se pojem uchytil i mimo domovský časopis Reflex a za poslední rok byl v českých médiích použit 160x). Původce jím zřejmě chtěl označit od reality odtrženého filantropa, který chce vnutit svůj světonázor tomu, komu zrovna pomáhá.

S velkorysostí by se dalo říct, že pan Doležal se neobratně snažil vyjádřit to, před čím varoval už Friedrich Nietzsche: „Nejzrádnější způsob, jak poškodit společný zájem, spočívá v úmyslném bránění tohoto zájmu mylnými argumenty.“ –Naším společným zájmem zde může být například potřeba pečlivého rozlišování islámu bezpečného a islámu radikálního. Vzdor proti laciné islamofobii totiž můžeme vést příliš zaníceně: Konfrontováni s Muslimkou, která na západě žila obyčejný život, ale po otřesných přešlapech "války proti teroru" zhořkla, se uchýlíme k bagatelizování její radikalizace. Před tím Nietzsche varoval.

Pojem „sluníčkář“ však lidé používají jako hasák, a tak toto přetažení nevystihuje. Náhradou za "sluníčkáře" může být:

  • dobroděj (volně z angl. do-gooder) = osoba, která se snaží pomoci druhým, ale dělá to otravným způsobem.

Změníme-li své pojmoslovní, v rozmluvách s lidmi, kteří si představují ruskou invazi do Ukrajiny jako „osvobození od Západem podporovaných fašistů“, to bude mít nulový vliv. V konverzacích s lidmi, kteří nerozlišují mezi přilákáním (soft power) a přinucením (sféry vlivu), to bude prašť jako uhoď. Jindy ale budou ti druzí mít naději porozumět, o čem se vůbec mluví.

Související