Příboj je děsivý, vlny se tříští až v deseti metrech. Přesto po plážovém chodníku Ipanemy mezi strážními věžemi pobřežní hlídky číslo 7 až 10 běhají první nedočkavci. Potí se tu mladíci, ženy, muži, starci, bicyklisti i jeden kulhavý stařík, jiní posedávají u rachotících vln, aby vdechovali jód z první ruky, další cvičí na hrazdách z nerezu. Vždy to tak bývalo, Cariočané jsou sportovci, ale je tu velká změna: zcela dominují hřiště na plážový volejbal, plážový nohejbal či plážový tenis. Kopaná zmizela. Jeden ze zakladatelů těchto plážových sportů, profesor Uthant, mi vše vysvětlil přímo na pláži. Vše začalo před 40 lety, když mu magistrát schválil projekt nových sportů a udělil koncesi na pláže Ipanema a Leblon. Založil sportovní školy a vychoval světové mistry. Brazílie tak místo medailí z kopané vozí mistrovské tituly z plážových sportů. A to vše bez státní dotace a podpory. Jen na základě nápadu a sportovního nadšení Brazilců.

         Další změna: všechny luxusní domy mají před sebou vysoké kovové mříže. Kriminalita trvá, možná i trochu stoupá. Moje přítelkyně Noemia Schwerdtnerová, u které v Ipanemě bydlím, mne mírně varuje. Včera ve zprávách zrovna – live -- běželo přepadení městského autobusu. Prvního července v půl sedmé ráno kamera v autobusu – jsou umístěny ve všech moderních typech -- zachytila čtyři týpky: dva šli odzadu a okrádali počestné cestující mířící do práce a další dva drželi v šachu řidiče. V autobusu byl ale zcela náhodou policista v civilu a všechny je zpacifikoval. Radím: nejezděte v Riu autobusy příliš brzy ráno a ani příliš pozdě v noci, kdy je málo cestujících.

       Plážový chodník je vykládaný portugalskou mozaikou. Tak prý dříve vypadaly všechny chodníky. Ta mozaika je stejná, jako jsou -- či bývaly -- všechny chodníky v Praze. Jsou i ze stejně barevných kamenů, bílých a modrých. Ipanema má vzor jakýchsi zakulacených křížů, Copacabana zase velkých vln, ale jinde převažuje šedivá či načervenalá zámková dlažba. Noemia se nad nimi ušklíbá, asi tak jako já nad chodníky z asfaltu, které kdysi dělali u nás za totáče. Známe se přes 45 let. Jediný můj kontakt při mé první cestě do Brazílie v roce 1969 byl právě na jejího manžela. Tehdy mi sehnal spaní ve studentské ubytovně. Jeho rodiče, antifašisté, sem před Hitlerem utekli z Rakouska. Jeho matka však pocházela z Opavy, takže děti Noemie jsou ze čtvrtiny Češi, podobně jako „moje“ princezna Maria Cristina de Bourbon de Orleans e Bragança, jejíž babička byla hraběnka Dobřenská. Svět je docela malý.

      Poblíž věží pobřežních hlídek pláže Copacabana číslo 1 až 6 mají, stejně jako v Ipanemě, veřejná WC v přepočtu asi za 15 korun. Zažil jsem však příjemné překvapení: lidé nad šedesát let mají vstup zdarma. Je to dobrá zpráva, zvlášť pro muže mající v těchto letech už potíže s prostatou. Další zajímavostí v Riu, která by se mohla někdy zavést i u nás, jsou ukazatele ulic, které každé jméno vysvětluji. Návštěvník pak nemusí hledat v průvodcích či v dějepisu Brazílie. Tak třeba ulice Paula Freitase oznamuje, že se jedná o inženýra a profesora žijícího v letech 1843 až 1908, ulice Prudente de Morais se zase jmenuje po brazilském prezidentovi, který žil v letech 1841-1902 a v čele státu stál v období 1890-1894. Třída Princesa Isabela (1846-1921) nás poučuje, že to byla nejen regentka brazilského impéria, když byl brazilský císař v zahraničí, ale také právě ona vydala „zlatý“ zákon rušící otroctví.

        Nostalgicky procházím kolem pevnosti Forte de Copacabana na rozhraní Ipanemy a Copacabany. Zde mi otec Noemie, generál pobřežního dělostřelectva Cesar de Mantegna de Souza, napsal doporučení, díky němuž jsem mohl létat vojenskými letadly po Brazílii zdarma. Z poloviny pevnosti je nyní vojenské muzeum a mladičký seržant na stráži se mé vzpomínce jen směje; žádného takového generála si logicky nepamatuje. Vedle je romantické zátiší rybářských bárek. Na placatých balvanech vybíhajících skal postávají rybáři s předlouhými pruty a v příboji si hledají radost mladíci na prknech. O kus dál se blíží další má nostalgie, Hotel Miramar. To je už na famózní pláži Copacabana, jejíž chodník je také z portugalské mozaiky. Zde jsem v lednu a únoru 1969 po pětidenním shánění práce našel místo číšníka, aniž bych uměl slovo portugalsky či španělsky a aniž bych kdy předtím dělal číšníka. Současný ředitel Ribeiro pochopil moji nostalgii, provedl mne hotelem, který prošel obrovskou rekonstrukcí. Z rodinného podniku se stal součástí brazilského luxusního řetězce Windsor, v němž jsou koupelny obložené onyxem. Připravil mi i milé překvapení a přivedl mne k Celestinovi, vrátnému, který v hotelu pracuje už od roku 1965. Padli jsme si do náruče.

       Kiosky na plážích nabízejí hlavně ovoce a tekutiny pro zpocené sportovce, mléko z jednoho kokosu za dva dolary, oběd za šest, prodávají se zde i vstupenky k soše Cristo Redentor rozpínající své paže nad městem z kopce Corcovado za téměř dvacet dolarů. Přicházím k hotelu Meridien, kde jsme měli v roce 2000 setkání velvyslanců z Latinské Ameriky s náměstkem Hynkem Kmoníčkem. Hotel však byl také přebudován a koupen řetězcem Windsor. Brazílie v posledních desetiletích ekonomicky neuvěřitelně posílila, stala se jihoamerickým tygrem. Možná právě pro velké množství cirkulujících peněz nesmírně vzrostla korupce, a to jak mezi podnikateli, tak i mezi politiky i v nejvyšších patrech společnosti. Skandály v obrovských soukromých i státních firmách, jako ropné polostátní Petrobras, málem potopily Dilmu Rouseffovou v posledních volbách loni v listopadu. Stěží vyhrála, když ztratila množství procent z původní obliby.

       Mnoho politiků je už ve vězení včetně nejvyššího kápa celého gangu korupčníků, bývalého ministra José Dircea, který připravoval mj. zákony tak, aby vyhovovaly zainteresovaným firmám. I jedna z největších místních firem, stavební gigant Odebrecht, je v hledáčku vyšetřování v Panamě, Peru, Ekvádoru, Švýcarsku, Portugalsku a Itálii. Marcelo Odebrecht, vnuk zakladatele firmy, je již ve vězení, protože byl také usvědčen z účasti na machinacích Operace Lava-Jato, jak se říkalo korupčnímu velkoskandálu ve firmě Petrobras. Vláda někdejší rebelky Dilmy Rouseffové se chvěje v základech.

        Lídr opozice a bývalý prezident Fernando Henrique Cardoso řekl 6. července v deníku O Globo zcela jasně: „Jsme připraveni ujmout se vlády. Umíme to.“ Připravuje se impeachment Dilmy? Ne každý den se zákonem odstřelí brazilský prezident ze svého postu, avšak země má již svou zkušenost u doby, kdy byl odstaven Fernando Collor. Dilma údajně musí odejít po dobrem či po zlém, píší brazilské noviny. Po zlém znamená prostřednictvím dvou front, na nichž má prezidentka těžké problémy. Jedná se o Tribunál státních financí, který Dilmě vyhrožuje uveřejněním informací o nečisté hře vládních výdajů při posledních volbách, nebo o Nejvyšší volební tribunál, který má informace o jejím údajném zneužití ekonomické moci pro své znovuzvolení. A Nejvyšší federální tribunál má navíc eso v rukávě – prezidentka se prý nejspíš podílela i na korupční kauze Petrobrasu. Její ministr financí Joaquim Levy ji už také nepodporuje a viceprezident Michel Temer z největší brazilské strany PMDB se údajně chystá odstoupit, ale hlavně lavíruje. Pokud se tak stane, nové volby budou vyhlášeny do 90 dnů, během nichž by mohl vládnout Eduardo Cunha, předseda parlamentu.

       Senátor José Serra ze Strany sociálně demokratické PSDB se stranickým kolegou, guvernérem Geraldem Alckminem, preferují impeachment Dilmy a nástup Temera až do dalších voleb v roce 2018. Snad nejhorší pro Dilmu je ale to, že ztratila veřejnou podporu svého předchůdce Luly da Silvy, který ji vynesl do prezidentského úřadu. Sjezd PSDP 5. července v Brasilii poměrem hlasů 99.34% opět do čela strany zvolil Aecia Nevese, neúspěšného prezidentského kandidáta z roku 2014. Sociální demokraté (přezdívaní Tukani) při této příležitosti vyostřili krizi, když třeba exprezident Cardoso zaútočil na Dilmu Rouseffovou a její Stranu práce: „Nikdy předtím se tu nekradlo tak, jako nyní! Teď máme Brazílii, která zkrachovala díky Straně práce. Tato krize je však její krizí a ne naší.“ Exekutiva je podle něj paralyzovaná a prezidentka ztratila kontrolu nad administrativní mašinerií a agendou státu. Geraldo Alckmin, guvernér státu São Paulo, dodal, že hlavní oběti je brazilský národ.

       Nelze zapomínat, že Brazilci jsou už dost nažhavení, měsíce demonstrují a například letos 15. března jich vyšlo do ulic na 2,2 milionu. Vždyť většina z nich bere měsíčně kolem 230 dolarů, zatímco obyčejný oběd v lidové hospůdce mě stál sedm dolarů, kilo banánů je dražší než u nás, jízdenka na městský autobus stoji dolar. Malý dvoupokojový byt v Copacabane je k mání za 230 tisíc dolarů. Je to ale vynikající adresa. Nekupte to!

       Následná reakce prezidentky ale byla jasná a klidná: „Neodstoupím. Nemám proč.“ A společně s vládnoucí koalicí včetně vicepresidenta Temera označila opozici za pučisty. Jenže impeachment není pučem, ale legálním procesem, reagoval komentář opozičního listu O Globo. Prezidentka podle něj vůbec neřeší obrovskou korupci, naopak, svou nečinností ji podporovala. Vždyť například exřediteli polostátní megafirmy Petrobras Paulovi Robertovi Costovi přistálo v uplynulých letech na různých kontech v zahraničí od Odebrechta přes 28 milionů dolarů. Takových transakcí prý byly desítky a desítky; tolik, že i exprezident Lula, který vynesl Dilmu na prezidentský post, je nyní zticha a přestal ji vehementně podporovat. Jde mu totiž o možný další prezidentský mandát v roce 2018.

      Brazílie prochází velkou politickou krizi, ale jak podotýká Noemia, je to normální, protože Brazílie je v politické krizi neustále. Politolog Ricardo Ismael pro O Globo prohlásil, že Dilma je tlačena nejen opozicí, ale i svou Stranou pracujících a samotným Lulou. Naznačil také, že Tribunál státních financí kontroluje i volební účty Dilmy a je připraven ji nařknout z machinací; v Brazílii se jim říká pedeladas. Dilmina obhajoba je pikantní: „Dělají to všichni.“ Je však nabíledni, že peníze z Petrobrasu podpořily její znovuzvolení. Politolog Carlos Mělo soudí, že prezidentka měla být po sjezdu Tukanů raději zticha a na jejich výpady nereagovat, protože tím opozici vpustila do hry. Sice řekla, že nepadne, ale neoznámila, co bude dělat. Měla totiž reagovat mnohem dřív, a to jak na postupné odhalování megakorupce, tak na zhoršující se ekonomiku země. Její obliba u Brazilců klesla na neuvěřitelných 9 %!

       Vracím se k Ipanemě, teplota mírně stoupá a ve vlnách přibývá odvážlivců. Blížím se k ostrým štítům Dvou bratrů, kde končí pláž zvaná Leblon a s ní – číslem 12 -- i řada věží pobřežních hlídek. Dál  za tunelem sice pokračuje divoce rostoucí Rio, a tam někde bude i příští olympiáda, ale pro mne město končí právě Dvěma bratry. Jako před 40 lety. Naproti domu, kde bydlím, stoji pyšný dům, zlatnictví a šperkařství Hans Stern. I on přišel z Evropy jako můj přítel Thomas Schwerdtner, jenže to nestihl, a jen s velkým štěstím přijel až po válce už s vytetovaným číslem koncentráku na paži. Oba dva byly sice přátelé, Hans, německý žid, však nikdy, ani jemu neřekl, jak všechno přežil. Asi chtěl zapomenout. Tady se vrhl do hledání drahokamů v džungli a v horách a jako jejich znalec se brzy vyšvihl. Už v době mé první návštěvy stál zde tento dům, jako jedno z největších center obchodu s drahokamy v celé Latinské Americe. I to je Brazilie. Když jsem se konečně dovolal "mé" princezny, litovala, že se neuvidime. Viktore, křičela mi do telefonu, zase po dvaceti letech! Ne, ne mila Cristino, tentokrát jsem se opozdil o šest let. Cyklus 1969, 1989 byl narušen rokem 2015. Proč však nepřijedeš do Čech, rodné země tvé babičky? Je těžká doba, odvětila. Tato politická krize se tě však, Cristino, netýká, tu dělají politici. Anebo se snad chystáte k převzetí moci transparentním cisařstvim? Zasmála se. Smála se však daleko víc, když jsem se za měsíc zcela náhodně setkal v brazilské džungli Alto Xingú při pohřebním rituálu kuarup mého přítele šamana Takumy z kmene Kamayurá s jejím bratrancem princem João, známým brazilským fotografem. Opravdu svět je malý.

Související