Aktuální migrační krize je bezesporu velkou zkouškou schopnosti evropských států postavit se bezprecedentním nárokům situace a především testem evropské solidarity. V druhé fázi, až jednou budou, doufejme, běženci roztříděni podle toho, kde najdou nějaké ukotvení u svých příbuzných nebo kam je alokuje některý racionálně smýšlející stát, přijde samozřejmě i nelehká otázka integrace.  Tahle otázka ale nebude „civilizační“, nýbrž čistě praktická. Varovat před jakýmisi civilizačními hrozbami je scestné, protože to snímá zodpovědnost z nás i státu a je nanejvýš důkazem české provinčnosti, kterou bychom se měli učit překonávat.

Jiří Peňás v Lidovkách z 8. září správně volá po evropské solidaritě, ale dramatičnost jeho apelu má tento, v Čechách rozšířený „kulturní“ patos: “Dříve či později [tato migrační povodeň] bude aktivní sílou, která bude žít podle nějakých pravidel, bude se hlásit o své nároky, bude prosazovat svou kulturní, náboženskou a civilizační a jinou odlišnost.“

Máme strach z jinakosti. Máme strach z toho, že po ulicích našich měst budou chodit lidé, jejichž mateřskému jazyku nerozumíme, jejichž zemi původu si ani nedovedeme představit a o nichž nevíme, co tu dělají. Tohle je obava vesničana – ten očekává, že jsou mu jeho sousedé transparentní, že ví, kdo je čí syn a dcera a kdo kde pracuje a kolik má. Ve větších městech už ale dávno netušíme, jak si soused vydělal na jaguára, že o pár bloků dál je sociálně zcela odlišná lokalita, kde jsou ceny nájmů třikrát dražší nebo levnější, že vedle sebe žijí sociálně jiné světy a navíc se pomalu ale nezadržitelně vzdalují. Ve městech jsme tyto sociální odlišnosti přestali řešit. Náš soused nemusí být Nečech, aby ztratil svou průhlednost. Ostatně jak rozeznáte berlínského turistu od Pražana z Letné. Naše provinčnost se projevuje tím, že myslíme jako ti, kdo si přejí pokračovat v pohodlné přehlednosti maloměsta, i když třeba už žijeme jako první nebo druhá generace mimo malou rodnou hroudu. Netušíme, že větší města už dávno nejsou v Evropě vesnicemi.

Integrace jako praktický problém

Právě do měst se soustředí většina migrace a různorodost ve městech je něco v té „civilizované“ Evropě zcela běžného a dokonce vyhledávaného. V západní Evropě má každé město nad půl miliónu, nebo i méně, svou čtvrť poblíž centra, kam se soustřeďují nedávní přistěhovalci, studenti a umělci a kam se radnice snaží lákat turisty, protože to bývá nejživější část metropole. Kdo byl v pařížské Belleville, berlínském Kreuzbergu, nebo nedaleko v drážďanském Neustadtu o tom něco ví. Velká evropská města ukazují na to, jakou devizou „kulturní odlišnost“ je  -  není to ale monolitní odlišnost, ale diverzita. Na německosti Německa a francouzskosti Francie nic nezměnilo, že tam žijí milióny Arabů a Turků. Každý, kdo žil v zahraničí ví, že výsady jsou dlouhodobě dané sociálním kapitálem a migranti, kteří se prosadí, už nejsou Turci a Arabové, ale globální podnikatelé a kosmopoliti.

Samozřejmě mají velká města také svůj podíl sociálně slabých čtvrtí, často „bílých“, často i „migračních“, které se snaží integrovat do infrastruktury města a pracovního trhu. Někteří migranti se zapojují lehčeji, např. vzdělaní Afghánci a Syřané, někteří méně, např. chudí Anatolané a kolonializmem postižení Alžířané. Důvodem je opět jejich sociální kapitál. Druhé a třetí generace však pomalu dohánějí sociální handicap svých otců, zvláště tam, kde města umí zajistit dobré školy a hospodářství pracovní místa –  dnešní Česko nabízí obojí. Otázka jejich integrace není kulturní ani etnická záležitost, ale otázka sociální, čistě praktická: jak zajistit kvalitní školy, přístup na pracovní trh a k službám? Jak se vyhnout tvoření sociálně vyloučených lokalit?

Migrace nepřináší nějakou plošnou odlišnost jako černý tumor na bílý povrch našich ladovských návsí, ohrožující naši „jednakost“ záplavou jednolité „jinakosti“. Migrace je sama pestrobarevná a přináší různorodost, diverzitu – kulturní, etnickou, kulinářskou, geografickou. Ekonomická a sociální diverzita je v zásadě údělem větších měst, ona „kulturní“ se na ní pouze nabaluje.  Různorodost se musíme postupně naučit regulovat, využívat a vítat.

Ladovská iluze

Chápat integraci jako ryze praktický a sociální problém nám ale ztěžuje fakt, že se na ni stále ještě díváme prizmatem integrace do státu, do národa. Náš strach z odlišnosti má svůj přirozený důvod. Teprve nedávno jsme se etnicky homogenizovali, a ještě méně dávno pootevřeli světu. Česko je, kvůli kataklysmatu druhé světové války, čisté ode všech, kdo by si dělali nárok na tuto zemi kromě Čechů: čeští Židé byli s pomocí svých spoluobčanů vyhlazeni nacisty a čeští Němci vyhnáni. Ztratila se nejasnost, kterou dříve vyjadřoval německý rozdíl mezi historickým Böhmen a moderním Tschechien: před vzestupem nacionalismu byla základní identita zemská, böhmisch: měli jsme tu böhmische Deutsche, böhmische Juden a böhmische a mährische Tschechen. Po etnickém vyčištění českých a moravských zemí jsme tu zůstali sami Češi a zemská identita se poprvé v historii, na pár desítek let, překryla s tou národnostní.

Od té doby, co v Čechách začaly dorůstat etnicky odlišné generace Čechů, se tohle překrytí vychyluje: jsou oni černovlasí premianti na gymnáziích čeští Vietnamci nebo Češi vietnamského původu? Měli bychom se zasazovat o to druhé, aby kdokoliv tu vyroste, mohl také být Čechem, ať už je jeho původ jakýkoliv: aby v Čechách mohli žít Češi vietnamského, syrského, afghánského, ukrajinského původu. Potom třeba budou i Romové konečně Češi. Diverzita neubere Česku na českosti právě proto, že skladba cizinců je různorodá a proto, že my jim budeme muset udělat místo mezi námi jako Čechům, stejně jako se to nakonec naučili dělat i oni „Blut und Boden“ Němci. Místo jim patří v identitě obyvatel Čech a Moravy, která bude občanská, po vzoru ztracené identity „zemské“. V našem státě budeme mít možnost pyšnit se tím, že dokonale česky hovoří a chovají se i lidé, od kterých bychom to nečekali. Už se to děje: půl miliónu cizinců a jejich dětí nás k tomu nevratně vede. Pokud umožníme rozšíření naší totožnost na všechny, co se tu narodili a pracují tu, tak pochopíme, že stejně jako ve Varnsdorfu je otázka integrace otázkou sociální, a ne kulturní. Míč je ale na naší straně.

 

Zora Hesová

Autorka je analytička Výzkumného centra AMO

 

Související