U příležitosti sedmého výročí pádu banky Lehman Brothers je vhodné se zamyslet nad tím, co se změnilo a co zůstalo při starém.

Případ banky Lehman jednoznačně nabídl příležitost, jak řešit nadbytečné a ledabylé struktury a nedostatečné zaměření na produktivitu. Místo toho se však stal pouze katalyzátorem politiky „pretend and extend“ – tedy předstírat a tvářit se důvěryhodně při předkládání neřešení a protahovat a za jakýchkoli okolností získávat další čas k dobru.

Na nedostatečný růst a náladu veřejnosti reagovali politici vyššími fiskálními výdaji, a když peníze došly, byly centrální banky donuceny tisknout další peníze – hodně peněz.

Reakcí tedy nebyla snaha změnit existující světový ekonomický řád, ale dělat dál to samé – ignorovat zoufalou potřebu reformy, odpovědnosti a investic do lidí a produktivity.

Konzultanti společnosti McKinsey & Co předložili začátkem tohoto roku zprávu o zadlužení a pákovém efektu s názvem: Debt and (not much) deleveraging. V ní se uvádí, že od pádu banky Lehman vzrostl globální dluh strmě o neuvěřitelných 57 bilionů dolarů, tj. o 17 % HDP.

„Nezotavili“ jsme se, jen jsme „zaprodali“ budoucí růst za půjčky na úkor vlastní budoucnosti – a výsledkem toho je dnešní sotva se plazící globální HDP, jehož růst se každý rok relativně zpomaluje tak, že i nobelisté mají za to, že se nacházíme ve stadiu „permanentní stagnace“

Je n.utné si uvědomit, že oněch sedm let od pádu banky Lehman bylo pro investory tučných, nikoli hubených. Politici nám neustále vnucují představu, že v příštím půlroce se vše zlepší. Realita je však taková, že nedochází k žádným reformám, žádné odpovědnosti a žádnému růstu, což znamená beznaděj a zoufalou potřebu začít znovu.

Výsledek výše uvedeného je všem zřejmý: nízká zaměstnanost, slabý růst, nejnižší produktivita v historii a jedna země za druhou se jen snaží přežít další měsíc v krizovém režimu, což věci jen zhoršuje, protože se vše zaměřuje jen na krátkodobé výsledky.

Z historie jsme se nepoučili. Produktivitu nahradil dluh a dnešní banky mají přísnější regulace, ale také nevídaný přísun „volných peněz“ od centrálních bank.

Banky, politici a centrální banky vytvořili (ne)svatou trojici, v níž jsou na sobě instituce navzájem závislé, aby se zachovala moc. Nikdo si však nemůže dovolit čelit realitě a tento kolotoč špatných investic a přehnaného zaměření na monetární politiku zastavit, a to i přesto, že ani v historii, ani v praxi nemáme příklady toho, že by tato trojice dokázala vyřešit růst, zaměstnanost nebo produktivitu. Vše naznačuje spíše pravému opaku.

Pád banky Lehman mohl být skutečnou očistnou krizí, skutečným obratem, skutečnou změnou. Místo toho jsme si ale jen koupili čas – tu jedinou věc, kterou si nemáme kupovat, ale naučit se ji efektivně využívat. Posledních sedm let představuje promrhaný čas, jelikož ekonomika i společnost upadly do totální nečinnosti.

Volby po celé Evropě ukazují, že sociální uspořádání čelí útoku a nedostatky pracovních míst, inovací a růstu představují závěrečnou fázi tohoto příkladu marnosti.

Příštích sedm let bude hubených, ale v pozitivním slova smyslu. Náklady na kapitál se zvýší, budou odstraněny neproduktivní investice a pravděpodobně bude zasažen akciový trh, který se během sedmi tučných let a politiky „pretend and extend“ stal bezpečným útočištěm. To jsou ale všechno dobré zprávy.

Mzdy (platová složka HDP) jsou nejnižší v historii a stejně tak i produktivita je na nejnižší zaznamenané úrovni. A řešení?

Dovolím si vás skromně odkázat na můj Bermudský trojúhelník současné ekonomiky, kde je jasně vidět, že pokud zastavíme monetární experiment pomáhající 20 % ekonomiky – bankám a polovládním podnikům – získá zbylých 80 % více úvěrů, levněji, a tím dokáží vytvořit pracovní místa díky vyšším investicím, rozvoji lidí i technologií. 

Ano, dobrá zpráva je, že je to jednoduché; špatná zpráva je, že nesvatá trojice si chce svou moc a místo v záři reflektorů udržet, dokud nebude pozdě.

Budoucnost spočívá v realitě. V realitě nutných reforem, opětovné produktivity, v tom, že neúspěch přijmeme jako součást úspěchu. Banka Lehman a tedy i posledních sedm let se snad stanou historickým příkladem toho, jak věci nedělat. Toto období bude také označeno za to nejméně produktivní – období, kdy aktualizace facebookového profilu byla důležitější než čas na rodinu, školu nebo přátele. Paralelní vesmír, kde realita je na odvrácené straně vašeho virtuálního života.

Poslední nárůst volatility na trhu ukazuje, že realita je velmi blízko. Nárůst volatility je známkou toho, že čas dochází. Začala „hra se židlemi a hudbou“. Velkým rizikem je, že až hudba přestane hrát, nebude chybět jen jedna židle, ale rovnou čtyři nebo pět.

Na druhou stranu tento posun směrem k realitě přinese desetiletí prosperity, pokud se opět zaměříme na produktivitu a začneme řešit skutečné problémy: vysoké zadlužení a málo investic do lidí – a není to tak, že vlastně všichni chceme být spíš štíhlí než tlustí?

Samozřejmě, že ano. Takže se nebojte, že právě končí sedmiletý cyklus – tlustá léta byla jen plná cukru, teď přichází čas na bílkoviny.

Související