Páteční večer má v západoevropské popkultuře zvláštní postavení. Po pracovním týdnu se všichni těší, že budou moci konečně zvolnit. V Česku se mnohdy odjíždí na chaty a chalupy, na západ od Rozvadova je to příležitost k posezení u piva a něčeho ostřejšího s přáteli. Prostě vypínáme, cítíme se bezstarostní.

V Dublinu, kde jsem shodou okolností trávil páteční večer, si Irové v pubech okusovali nehty nervozitou, zda jejich nevalně hrající fotbalový tým porazí v Zenici Bosnu a Hercegovinu a bude mít ještě šanci postoupit na evropský šampionát.

Tato idyla skončila s tím, jak začaly přicházet první zprávy z Paříže.

Teroristé udeřili na něco, co se v západní civilizaci těžko pojmenovává, ale zároveň všichni vědí, o co jde: na pocit a právo se odstřihnout od čehokoliv a kohokoliv a na chvíli zapomenout na svět okolo. Jak jinak by se dal popsat páteční večer s kamarády a alkoholem?

Po Židech a satirických kreslířích přišli na řadu "obyčejní lidé". Návštěvníci vybraných restaurací, fotbalu a heavymetalového koncertu. Vzkaz je tedy jasný: příště to může být kdokoliv.

I když není ještě jasné, kdo přesně za útoky stojí, srovnání s 11. zářím 2001 je namístě. Je to útok na západní způsob života a ten, kdo ho tak dobře naplánoval a provedl, přesně věděl, koho a kde zasáhne. Věděl, jakou má pátek večer zvláštní roli v západní popkultuře, že se lidé chtějí bavit, být bezstarostní. A namířil dobře.

Zpráva o tom, že byl v pátek zabit džihádista John popravující pro Islámský stát západní rukojmí, ukazuje, jak nesymetricky a selektivně válku s islamismem na Západě vnímáme. Bezpilotní letoun možná zabil jeden symbol, jednu jednotlivost. Ale pro celkový boj proti džihádistům zásah dronu nic neznamená - na rozdíl od masivní akce v Paříži. A takto jsme zatím k válce s islamismem přistupovali - opatrně, selektivně, s obavami z nás samých a naší případné tvrdosti, pokud jí jsme vůbec schopni.

Teď bude záležet na tom, jakou odpověď Evropané (a Západ) vymyslí, připraví a provedou. A hlavně, jestli si uvědomí, že jsou ve válce, která se může dotknout každého.

Přesně to je totiž ten pocit, který chtějí teroristé vyvolat, když se spoléhají na horké hlavy a vyvolání širšího konfliktu. Jenže onen pocit "Jsme ve válce" musí zároveň doprovázet úvaha "Dobře, a víme, co dělat?".

Winston Churchill ve svých válečných pamětech tyto pocity popisuje a je až udivující, s jakým klidem snášel prohry a ztráty a krotil horké hlavy ve svém okolí v prvních letech druhé světové války. Trpělivě ovšem budoval spojeneckou koalici, protože věděl, že jedině tak má dlouhodobě šanci na vítězství.

Současná evropská politika má klidných hlav vyzývajících ke klidu dost. Ale potřebovala by nějakého nového Churchilla, který by s rostoucím pocitem frustrace a porážky dokázal vytyčit směr a nastínit strategii, jak - byť třeba za cenu ztrát - postupem času zvítězit. Jsme totiž opravdu ve válce, ať chceme, nebo ne.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru