Hned následující den po útocích v Paříži navrhl bývalý nejvyšší velitel spojeneckých sil v Evropě James Stavridis plán mezinárodní mise pod hlavičkou NATO, jejímž cílem by bylo porazit Islámský stát v Sýrii a zničení infrastruktury, kterou v této oblasti vybudoval. Základem Stavridisovy strategie je pět kroků, které mají zabezpečit její úspěšnost. Zaprvé, je podle něj žádoucí zaštítit tuto operaci legitimizující rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Zadruhé, má být klíčové pozemní nasazení aliančních speciálních sil, které by zabezpečovaly jak trénink lokálních jednotek, tak výzvědnou činnost a navádění leteckých úderů na operační úrovni.

Logickou podmínkou pro takto koncipovanou operaci jsou místní síly, které by mohly nést hlavní tíhu pozemních bojů s Daesh. Proto třetím navrhovaným krokem je posílení výcvikové mise pro kurdské Peshmergy, Jezídy i irácké vládní vojsko a zapojení Jordánska na "vysoké úrovni". Čtvrtým bodem pak má být převedení Američany vedené letecké kampaně pod hlavičku NATO, což by mělo bombardování Daesh znásobit a zefektivnit. Poslední zásadní součástí tohoto plánu je zachování jeho "otevřenosti" pro další potenciální účastníky včetně v současnosti problematického Ruska.

Stavridis s tímto názorem není sám. Volání po urychleném vojenském řešení problému Daesh je slyšet z více míst. Např. bývalý americký velvyslanec v Iráku James Jeffrey je ještě odvážnější, když explicitně volá po tradiční pozemní operaci armády USA se spojenci čítající téměř 10 tisíc vojáků, která by Daesh zničila. Stejný názor na silové řešení problému v Sýrii a Iráku sdílí aktuálně i někteří čeští politici. Premiér Sobotka se nechal slyšet, že Islámský stát musí být vojenský poražen, zatímco ministr obrany Stropnický prohlásil, že do potenciální operace by ČR mohla přispět protichemickou jednotkou nebo polní nemocnicí.

Pozice českých politiků je problematická hned ze dvou důvodů. Zaprvé, demonstruje spíše symbolickou ochotu a schopnost České republiky se, navzdory proklamované závažnosti hrozby Daesh, na navrhovaném řešení podílet a poukazuje na tradiční problém vedení koaličních operací - mnoho nabídek poskytnutí bojové podpory, málo bojových jednotek. Druhý problém je společný českým i zahraničním proponentům přímočarého vojenského řešení. Je jím absence dlouhodobého plánu, lákavost jednoduchého řešení a představa, že vojenská síla je vhodný nástroj k transformaci Blízkého východu.

"Tentokrát už to bude fungovat…"

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že vojenská intervence sledující obdobnou logiku v Sýrii již přes rok probíhá. Podle dosavadní strategie se o zničení Daesh měla postarat různorodá koalice bojující proti Daesh na zemi, skládající se ze zbytků irácké armády, šíitských milic a Kurdů. Mezinárodní koalice tyto síly podporovala leteckými údery, dodávkami zbraní a munice vybraným skupinám, pokračujícím výcvikem irácké armády a v posledních týdnech i přítomností amerických speciálních jednotek přímo v Sýrii.

Navzdory taktickým úspěchům, jako je nedávné osvobození Sindžáru, je však nepravděpodobné, že by se různorodým silám bojujícím na zemi podařilo Daesh zničit, neboť sledují každá vlastní agendu. Ta se jasně ukazuje při etnických čistkách v osvobozeném území, vzájemných konfliktech a neochotě osvobozovat oblasti jiných etnických nebo náboženských skupin. Letecká kampaň pak podle dosavadních informací nemá značné výsledky. Počet bojovníků Daesh zůstává nezměněn podobně jako jeho ekonomická základna, která nestojí ani tak na ropě, jejíž těžbě i transportu se aktuálně snaží ze vzduchu koalice zabránit, jako na příjmech získaných z ovládaného obyvatelstva. Navíc současná strategie předpokládá, že ke zničení Daesh dojde postupně a po útocích v Paříži řadě států evidentně dochází trpělivost.

Ať už by k urychlení zničení Daesh mělo dojít vystupňováním prostředků v rámci současné strategie, nebo přímočarou pozemní operací koaličních sil, nemusí to vést k odstranění hrozby, kterou pro Evropu Daesh představuje, ani ke zmírnění počtu syrských uprchlíků směřujících do okolních států i do Evropy. Daesh není jen kvazi-státní útvar, který lze zničit obsazením jeho území. Je to skupina, která byla v minulosti schopna operovat jako guerilla a teroristická organizace. Není důvod si myslet, že by to nebylo možné znovu, ať už regionálně proti komukoliv, kdo by obsadil její území, nebo globálně na domácím území států koalice.

K tomu, aby se Daesh krátce po svém vyhnání do Raqqá nebo Mosulu nevrátil, by bylo zapotřebí silné a stabilní entity, která by si neznepřátelila místní populaci, ale která by zároveň dokázala vojensky odolávat případnému protiútoku, ideálně i bez neustálé podpory ze vzduchu. Zároveň by tato entita musela být buď přijatelnou pro další skupiny, nebo umět odolávat jejich vojenské síle. Výčet zainteresovaných stran zahrnujících monarchie zálivu, Kurdy, Írán, Turecko, režim prezidenta Assada, Rusko, další opoziční skupiny a konečně západní státy podílející se na koalici je skutečně impozantní, což však zároveň minimalizuje šanci na ustavení životaschopné alternativní správy oblastí osvobozených od vlády Daesh.

Západní státy by proto neměly podléhat volání po okamžité akci a investovat na základě nafouklé hrozby značný objem finančních prostředků, lidských životů a své reputace do podniku s velmi nejistým výsledkem. Rychlá vojenská akce nemůže zakrýt skutečnost, že zde není vůle aktivně se v oblasti angažovat po dlouhá desetiletí. A nehledě na to, jestli území ovládaná Daesh osvobodí operace západních armád nebo místní síly podporované koaličními leteckými údery, Západ ponese minimálně částečnou odpovědnost za politický útvar (nebo anarchii), co zaujme jeho místo.

Text vznikl díky spolupráci se Slovenskou atlantickou komisí.

 

Vojtěch Bahenský, Jakub Kufčák

Autoři působí v AMO

 

Související