Hollande posléze odstartoval „diplomatický maraton“ ve snaze založit širokou mezinárodní koalici proti Islámskému státu – již 23. listopadu měl v Paříži schůzku s Davidem Cameronem, den poté letěl do Washingtonu a ve dnech 25. a 26. listopadu se sešel s Angelou Merkelovou, Mateo Renzim a Vladimírem Putinem.

Hlavní otázka, kterou by si francouzští političtí představitelé měli položit dříve, než se pustí do takto rozsáhlé vojenské akce, by měla znít, jaké jsou jejich dlouhodobé zájmy a cíle. Až poté mohou realisticky zvážit vojenský zásah. Ten, pokud má být základem francouzské reakce na nedávné události, musí být součástí komplexní zahraniční politiky státu. Ačkoliv by použitím síly mohlo být dosaženo některých cílů, šlo by přinejlepším o cíle krátkodobé. Vojenský zásah nemůže za žádných okolností nahradit dlouhodobou koherentní zahraniční politiku.

Je zřejmé, že Hollandova představa široké mezinárodní koalice proti ISIS, jejíž součástí má být i Rusko, neodpovídá francouzským zájmům.

Za prvé různorodost koalice naznačuje, že bude stavět na minimu společných zájmů svých členů a nikdy tedy nebude schopna zasáhnout proti skutečným příčinám vzniku a vývoje ISIS ani mezinárodního terorismu jako takového. Naopak, existuje reálné riziko, že koalice ještě zhorší situaci na Blízkém východě a rozšíří oblast kolektivního odporu proti Západu. Pokud bude aliance s Ruskem pro Francouze i tak atraktivní, bude možná pouze za cenu ústupků ohledně politické budoucnosti Sýrie a zejména budoucnosti jejího vůdce Bašára Assada. Zdá se, že Francie je těmto krokům nakloněna. Stačí zmínit např. výrok francouzského ministra zahraničí Laurenta Fabiuse, který minulý týden připustil, že by mohla vzniknout aliance se syrským režimem proti ISIS. Ačkoliv francouzská vláda potvrdila nekompromisní pozici vůči budoucnosti syrského režimu s Assadem v čele, stále viditelnější francouzsko-ruské sbližování by mohlo tuto pozici narušit. Hollande na adresu Putina prohlásil, že „jde o někoho, s kým bychom mohli spolupracovat“ a po čtvrteční schůzce oba státníci společně vyjádřili ochotu koordinovat nálety na ISIS.

Za druhé je projekt nekonstruktivní, vezmeme-li v úvahu význam francouzsko-amerických vztahů. Během setkání minulý týden požádal Hollande prezidenta Obamu o přístup k informacím amerických složek v Sýrii a Iráku. Paříž potřebuje zejména informace o teroristických hrozbách mířených proti Francii či satelitní a letecké snímky oblasti pro plánované nálety. Není pochyb, že hlubší spolupráce s Ruskem zanechá Francii ve stejné situaci, ve které byla v roce 2010, kdy byla zamítnuta její žádost o vstup do skupiny Five Eyes („pět očí“ – zpravodajská aliance složená ze Spojených Států, Kanady, Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu). Tím spíše, pokud se Francie zavázala sdílet s Ruskem informace o poloze umírněných rebelů, přičemž ruské útoky na rebely se staly terčem kritiky Západu. Kvůli nedávnému sestřelení ruského letounu Tureckem a následné eskalaci napětí mezi těmito zeměmi by mohlo francouzsko-ruské sbližování zkomplikovat vztahy Paříže s Ankarou v době, kdy EU potřebuje Turecko více než kdy dříve, zejména ke spolupráci v otázce uprchlické krize. Vztah EU a Turecka, bez ohledu na nedělní dohodu, je stále velmi křehký. Francie by se také měla zamyslet, zda jim koalice s Ruskem stojí za geopolitická rizika v případě, že by se Turecko rozhodlo přehodnotit své vztahy a budoucí spolupráci s EU.

Za třetí, v souvislosti s ukrajinskou krizí, budou mít bližší vazby Paříže s Moskvou dopad i na evropskou solidaritu, zejména ve vztahu k východním členům. A to v době dosud nejhlubší evropské roztříštěnosti, v době, kdy je více než kdy jindy potřebná jednota. Kroky k hlubší evropské integraci byly základem francouzské zahraniční politiky již od konce studené války. Nevyužil snad paradoxně Hollande článek o vzájemné pomoci (42.7) v Lisabonské smlouvě jako symbol příslušnosti ke Společné bezpečnostní a obranné politice Evropské unie?

Francouzští představitelé by tedy měli důkladně přehodnotit směřování své zahraniční politiky dřív, než se vydají cestou pomsty. Takové přehodnocení sice nebude rozumným „marketingovým tahem“, je však zásadní, pokud se chce Francie vyhnout chybám, jakých se dopustily Spojené státy v Iráku domněnkou, že na komplikovaný problém mohou najít jednoduché řešení.

Pád Sovětského svazu vedl ke ztrátě relevantnosti jaderných arzenálů a k nárůstu počtu nestátních aktérů a asymetrických krizí. Francie zároveň kvůli ekonomické krizi čelí omezování svého vojenského rozpočtu a nemůže nadále sama vést vojenské operace. Časy francouzské „strategické autonomie“ a oportunismu jsou již za námi. Přišel naopak čas, aby si Francie vybírala spojence obezřetněji a v souladu se svými dlouhodobými zájmy.