Martin Bunček, místopředseda TA ČR, autor: TA ČR

Jako člověka, který prováděl výzkum ve firmě i na akademické půdě, mne vždy diskuze na téma podpory „základního“ či „aplikovaného“ výzkumu dohánějí k šílenství. Již jsem na několika fórech říkal svůj pohled založený na mém chápání historického důvodu členění aktivit ve výzkumu na aktivity výzkumu „základního“ a „aplikovaného“, experimentálního vývoje a inovací. Tímto důvodem byla statistická potřeba členění výzkumně-inovačních aktivit (a výdajů na ně), které byly vykonány v uplynulém (!) statisticky sledovaném období. Současně je toto členění založené na velmi zjednodušené představě lineárního procesu od neorientovaného bádání po vývoj a inovační aktivity – tato představa je dnes již všeobecně považována za překonanou. 

Veškeré diskuze na téma budoucích výdajů na „základní“ a „aplikovaný“ výzkum však odvádějí pozornost od hlavního problému. Pokusím se jej popsat na příkladu z „vědecké“ praxe.

V roce 2009 se o Nobelovu cenu za fyziku podělil Charles Kuen Kao "za průlomové úspěchy v oblasti přenosu světla ve vláknech pro optickou komunikaci" a společně Willard S. Boyle s George E. Smithem "za objev zobrazovacího polovodičového obvodu - CCD snímače". V obou případech byly výsledky práce samozřejmě zveřejněny v odborných časopisech.

S ohledem na udělenou Nobelovu cenu si zřejmě mnoho z nás řekne: „no samozřejmě, to byl skutečně špičkový aplikovaný výzkum, jehož výsledky mají téměř vždy formu zveřejnění v zahraničních časopisech“. Možná ovšem s vědomím současného komerčního využití optických komunikačních sítí, tedy necelých 50 let od publikace objevu, někoho napadne: „to je ale zvláštní že by všechno zveřejnili, když z toho teď musí být spousta peněz“. Zvláštní by to určitě bylo, pokud by se to nestalo v takzvané ekonomicky vyspělé části světa. Rychlým pohledem do patentové databáze (např. http://worldwide.espacenet.com/) ale zjistíme, že ve stejném roce pan dr. Kao (resp. jeho zaměstnavatel Standard Telephone Cables Ltd.) podal patent, jenž je součástí takzvané patentové rodiny pokrývající tuto, dnes již nepostradatelnou součást komunikačních technologií.

Nejen z tohoto příkladu mi vyplývá jeden zřejmý závěr. Zásadním problémem v Česku není fakt, že výstupem ať již “základního” nebo “aplikovaného” výzkumu jsou publikace. A dokonce ani to, že se investuje příliš mnoho do “základního” výzkumu. Základní problém spočívá v tom, že publikacím (až na světlé výjimky) nepředchází jakákoliv snaha o posouzení komerčního potenciálu PŘED samotným zveřejněním, natož samotné patentování.

V Technologické agentuře ČR jsme se v posledních letech intenzivně věnovali problematice ochrany duševního vlastnictví a snažíme se proaktivně zlepšovat prostředí – nejen vydáním stručných „Principů a pravidel v oblasti IPR“ či jednotných doporučení pro uzavírání smluv o spolupráci, ale i aktivní rolí „mediátora“ v případě složitějších jednání. (viz https://tacr.cz/index.php/cz/legislativa/ipr.html)

Členění aktivit na „základní“ a „aplikovaný“ výzkum plánovaných v projektu, pro který je požadována státní podpora, se však nevyhneme. Tuto problematiku upravuje takzvané právo veřejné podpory, což je problematika natolik rozsáhlá, že ji nyní chce koordinovat hned několik orgánů státní správy. To je poněkud úsměvné. Ze zákona je totiž jediným koordinačním orgánem v České republice pouze Úřad na ochranu hospodářské soutěže.

 

Martin Bunček

místopředseda TA ČR

(CV Martina Bunčeka

Související