První nápis, který v Bečicích uvidíte, je cedule s heslem „výroba domácího medu“. Na návsi stojí žlutá kaplička, okolo ní pár statků a několik nových domů, ve kterých žije 80 stálých obyvatel. Bečice jsou jihočeská obec, která má přesně to, co by tu člověk hledal.

Na kamnech stojí hrnec s hliníkovou naběračkou a s horkým ovocným čajem. Na baru místní starosta rozprostírá cukroví a koláče, co kdo napekl. V budově městského úřadu a zároveň hasičárny se schází čtyři desítky lidí, aby společně naplánovali a vybudovali prostor přímo před úřadem, na kterém momentálně roste jen tráva.

Přišel čas místo společně změnit tak, aby ho mohli všichni využívat. A pokusit se zanechat za sebou sousedské spory z minulosti, které jsou s místem spjaté. 

Já se k tomu celému přichomýtl a řekl jsem si, že by bylo fajn napsat v záplavě mediálních katastrof také jeden příběh zcela normální a obyčejný. Snad se čtenáří spokojí s tím, že existují články, na kterých není šokujícího vůbec nic.

Starosta Michal, povoláním učitel hudby, přináší další židle. Lidí je o něco víc, než čekal. Obec vede teprve rok a snaží se otupovat spory a zapojovat obyvatele do plánování toho, co se ve vsi děje. Hned na úvod předá slovo konzultantce Tereze, která bude tři hodiny vést diskusi, aby dospěla k jasnému zadání, co na prostranství vznikne. Opodál totiž sedí architekt, který všechny požadavky lidí zpracuje a navrhne řešení, které bude vyhovovat pokud možno všem.

Celý projekt je součástí programu Nadace Via s názvem Místo, kde žijeme. A nemohl by vzniknout bez podpory firem NET4GAS (generální partner programu) a skupiny Hornbach (partner programu).

První bod zní jasně. Říkejte vše, co byste na prostranství chtěli. A nápady padají jeden za druhým. Posezení! Pískoviště! Co gril na čuníka? Hřiště! Lanová dráha. Minigolf. Cvičící stroje pro důchodce. Prostor, kde by se to prase dalo hned ořezávat.

Co kytky? Macešky nebo něco, o co se není třeba starat, zní odpověď zkušeného hlubokého mužského hlasu. Kanadské borůvky, navrhuje místní zahradník. Obecní včelín, navrhuje místní včelař.

Co rozhledna? V Malšicích mají knihobudku a funguje to! Viděl jsem i šachový stolek, zní další městská inspirace. A neměl by tam být taky pomník? Nápadů se sejde čtyřicet, až zazní ten poslední: „Proboha, radši tam nic nedávejte.“

Tolik věcí se na plácek před úřadem zkrátka nevejde. Tak přichází bodování. Každý z účastníků může dát nápadům celkem pět bodů. Všichni mají stejné podmínky, tedy děti i senioři, chalupáři i starousedlíci.

Tečky u položky „gril na čuníka“ rychle přibývají. První hlasy mají také ohniště a letní kuchyně. Děti hlasují pro vodotrysk a rybníček s barevnými rybičkami. Naštěstí se ozve jeden ze svědomitých otců: „Chlapi bacha, dětské hřiště má jen dva hlasy.“

Výsledek je vidět po pár minutách. Rozhledna neuspěla. Ani včelín. Posezení má své místo jisté. Ohniště a letní kuchyň budou hned vedle. Gril a čuník jsou jasná volba. A k tomu pár ovocných stromů.

Přichází další fáze. Přilepit vybraná místa na mapu, jak by to celé mělo vypadat a všechny varianty pořádně prodiskutovat, aby nikdo nepřišel zkrátka. Má být hřiště travnaté, nebo profesionální s klecí? Jsou lepší švestky, nebo ryngle?

„Když máš jednu krásnou třešeň, bohatě to stačí pro všechny,“ shrnuje místní zahradník. „Dáme tam jednu červnovou, a jednu červencovou.“

Zbývá dořešit poslední detail, totiž, pro kolik lidí má být posezení. „Že tu je dneska 40 lidí? Vždyť tolik nás tu sedí poprvé za posledních 40 let,“ zazní jasný argument. Strhne se nepřehledná změť hlasů. Až promluví ten nejhlasitější. „Představte si tam pár těch laviček, co dělá Jirka Stejskalů. A z těch budeme všichni na čuníka koukat.“

 

Co dalšího se bude v Bečicích dít? Vyrostou třešně? Kolik lidí přijde na společné brigády? Kdy se bude grilovat první čuník? Sledujte můj blog.

Foto: Anna Šolcová.

Související