Na místě, na kterém byla před téměř šedesáti lety podepsána Římská smlouva, jež dala evropské integraci dnešní tvar, se 9. února setkali nástupci tehdejších „otců zakladatelů“. Představitelé Německa, Francie, Itálie, Belgie, Lucemburska a Nizozemska přitom předkládají společná prohlášení jen ojediněle. Nyní však vyjadřují znepokojení nad současným stavem Evropy a apelují na stále bližší Unii mezi evropskými národy.

Klíčový summit

Evropská rada se na svém zasedání 18. a 19. února bude potýkat s tendencemi k rozvolnění integrace, které přináší jak migrační krize, tak jednání se Spojeným královstvím.

Zatím posledním krokem, který přichází v souvislosti s uprchlickou krizí, je návrh na faktické vyjmutí Řecka ze schengenského prostoru. Zesílení ochrany hranic zemí sousedících s Řeckem by znamenalo jeho obejití jako státu neschopného dostát společným pravidlům. Schengenský systém by tak dostal tvrdý políček, který by nejspíše dlouho nebyl zapomenut.

Schengen totiž dnes není jen prostorem volného pohybu. Je to symbol evropské integrace. A ne nadarmo. Právě volný pohyb je jedním z největších pozitiv, která EU svým občanům přináší. Nové členské země proto vždy velmi usilovaly o rychlé zapojení do schengenského systému, neboť bez něj zůstávají tak trochu státy druhé kategorie. Řecko tedy bojuje o zachování svého již tak nahnutého postavení rovnocenného člena EU. Faktickým vyjmutím Řecka ze Schengenu by jeden ze základních kamenů integrace přišel o svoji nedotknutelnost.

Britská hra o budoucnost

Nejen krize schengenského prostoru je však tím, co dnes EU ohrožuje. Možná větší boj se odehrává na západním okraji EU. Postavení Velké Británie v Unii bylo vždy poněkud složitější, nicméně nikdy nebylo k jejímu odchodu nakročeno tolik, jako dnes. Ačkoliv je tzv. Brexit z velké části domácí politickou hrou, jeho dopady na EU by byly značné. Vystoupení jednoho z velkých členských států by mohlo odemknout pomyslnou Pandořinu skříňku. I další země, právě po vzoru Británie, by mohly otevřeně začít vyjednávat o svém postavení a podmínkách svého setrvání v Unii. Jednotná Evropa by se mohla stát Evropou výjimek, protože „proč ne my, když oni ano?“

Nejistota ohledně toho, jak bude EU v budoucnu vypadat, roste. A právě proto je možné společné prohlášení šestice zakladatelských zemí chápat i jako signál sílící vnitřní krize. Jejich slova znamenají snahu připomenout si myšlenku jednotné Evropy, která nevznikla jako nástroj ochrany národních zájmů jednotlivých států. Unie měla naopak sloužit k vzájemnému prospěchu založenému na spolupráci. A ačkoliv integrace přináší komplikace, je důležité vážit si i jejích benefitů.

 

Ondřej Mocek

Autor je analytikem AMO

Související