Evropská rada, která zasedala 18. a 19. února, by se svým významem dala srovnat snad jen se summitem Evropské rady v Kodani na konci roku 2002. Během dánského předsednictví vedl obdobný vyjednávací maraton Anders Fogh Rasmussen, tehdejší premiér Dánska. V roce 2002 se ale řešilo zcela opačné téma. Nejednalo se o vystoupení žádné ze zemí, ale naopak o vstupu. A to ne o ledajakém vstupu. Jednání v Kodani bylo posledním místem, kde vyjednávala původní patnáctka zemí EU s kandidátskými zeměmi střední a východní Evropy.

Diplomatické „manévry“ byly obdobné, neboť členské státy EU se na poslední chvíli snažily co nejvíce uhájit své zájmy, a naopak kandidátské země si chtěly vyjednat co nejlepší podmínky. Kompromis, který po dlouhých kolektivních i bilaterálních jednáních vyvstal, umožnil EU rozšířit se o deset převážně postkomunistických zemí a definitivně překreslit geopolitickou mapu po konci studené války v Evropě. Rasmussen si za schopnost vyjednávání vysloužil nemalé ostruhy, které ho následně vynesly až na místo generálního tajemníka NATO.

Od roku 2002 se nekonal žádný summit, u kterého by bylo potřeba tak velké finální vyjednávání. Ačkoli od té doby EU čelila mnoha krizím, ať již vnitřního či vnějšího charakteru, nikdy nebyly ohroženy základy integrace tak, jako na únorové Evropské radě. Možné vystoupení jednoho z velkých členských států nejen mobilizovalo všechny zájmy, ale také snahu najít řešení, které umožní pokračovat ve společné cestě. Jak se ale ukázalo, členské státy nechtěly dát Cameronovi nic zadarmo.

Tusk jako nová evropská hvězda

Nelze říci, že summit má své vítěze a poražené. Co ale říci lze, je skutečnost, že Donald Tusk, předseda Evropské rady, významně zazářil. Pozice předsedy nebyla doposud vnímána jako klíčový prvek evropské diplomacie. Osoba Hermana von Rompuye, prvního předsedy Evropské rady a předchůdce Tuska, tuto pozici nijak nezdůraznila. Profiloval se jako šedý úředník v pozadí. Naopak Tusk tento post vzal pevně do rukou a jeho snaha stát se „evropským prezidentem“ se zdá být úspěšná. Britsko-evropský summit zvládl ukočírovat a přivést členské státy k ceněnému kompromisu.

Kdo netradičně měl na tomto summitu „volno“, byla německá kancléřka Angela Merklová. Zájmy Německa nebyly v tomto jednání nějak specifické, a tak ani ona neměla potřebu býti dominantním aktérem. Naopak netradičně měl plné ruce práce český premiér Bohuslav Sobotka, který vedl jednání s Davidem Cameronem za celou V4 a další středo- a východoevropské země, které měly problém zejména s otázkou sociálních dávek. Vzhledem ke svému předsednictví ve V4 tak měla Česká republika na tomto summitu významnější pozici než obvykle. Sobotka díky tomu zažil diplomatický maraton, který jen tak český premiér nezažije.

Dohoda předvídatelná, ale zásadní

Ačkoliv dohoda neobsahuje žádné nečekané ustanovení, i tak se jedná o přelom v evropské integraci. Poprvé za šedesátiletou historii totiž reálně dochází ke kroku zpět (nebo alespoň k přešlapování na místě), a k potvrzení toho, že EU nemusí být nutně homogenní celek. Evropská unie v realitě britských nálad tak musela připustit, že ne vždy je „více Evropy“ lepší a výhodnější pro všechny členské země.

Nutno dodat, že Velká Británie již od svého vstupu v 70. letech nebyla jednoduchým partnerem a zejména v období konzervativních vlád kladla na Evropské společenství a později na Evropskou unii nemalé nároky. Ty také vyústily v několik trvalých výjimek ze základních smluv, které již tehdy dávaly Británii specifické postavení oproti ostatním státům.

Dohoda dosažená na Evropské radě ale není posledním krokem. Zásadní bude hlas britského lidu v referendu konaném v červnu tohoto roku. Občané ostrovní země budou rozhodovat, zda je Cameronem vyjednaná dohoda dostatečná, a zda tak chtějí zůstat součástí EU.

 

Ondřej Mocek

Autor je analytikem AMO

Související