V reakci na ruskou anexi Krymu přerušili v dubnu 2014 ministři zahraničí států NATO civilní i vojenskou spolupráci mezi aliancí a Ruskem. Jednání na úrovni velvyslanců sice aliance v zásadě nevyloučila, ale poslední setkání z června 2014 bylo prakticky házením hrachu na ruskou zeď. Ruská podpora separatistů na východě Ukrajiny a neschopnost domluvit se na agendě jednání neumožnily zasedání na této úrovni po další skoro dva roky.

Zájmy aliance mezitím významných změn nedoznaly. V popředí stojí snaha snižovat riziko nechtěného incidentu, který by mohl vyvstat ze zvýšené vojenské aktivity obou stran ve východní Evropě, či dlouhodobá spolupráce v Afghánistánu.

Co se tedy změnilo, že Moskva opět stojí o setkání Rady NATO-Rusko a je ochotna poslouchat přednášky o tom, jak nedodržuje dohody z Minsku či jak nezodpovědně provokuje v Baltském i Černém moři alianční lodě svými letadly?

V krátkosti. Nic. Zaprvé je realizace dohod z Minsku pro Rusko stále především prostředkem, jak ústavní reformou Ukrajiny zneschopnit ukrajinský stát jako celek. Zadruhé zvýšená aktivita ruských, údajně neozbrojených, letadel dává smysl pouze v případě, že Moskva nadále vidí benefit jak v samotné provokaci, tak v možnosti, že by došlo k impulzivnímu sestřelení ruského stroje.

Na jednu stranu svými provokacemi Rusko ukazuje, co všechno si od něj aliance nechá líbit. Na druhou stranu při případném sestřelení bude moci Putin svým občanům ukázat, že je NATO skutečně tím nepřítelem, za kterého ho Moskva doma vykresluje. Stěžejním zájmem Ruska je ale dle mého názoru snaha ukázat před červencovým summitem NATO ve Varšavě vlídnější tvář a oslabit tak tábor zemí NATO, které právě kvůli ruským aktivitám volají po zvýšené alianční přítomnosti na svém území.

Aktuální zamrzlou situaci ve vzájemných vztazích jedno jednání společné rady nepromění a rozhodně se nejeví, že by Moskva měnila svůj přístup. Aliance nesmí zopakovat stejnou chybu, jakou učinila po rusko-gruzínské válce z roku 2008, kdy k obnovení činnosti rady a normalizaci vztahů došlo bez kvalitativní změny v ruském postoji. Tu nepředstavuje ani aktuální vlídné, ale veskrze taktické ruské gesto. Jinými slovy, Rusko se k nám usednutím ke společnému stolu nepřibližuje, takže není důvod předčasně se mu vydávat na půl cesty.

Blog byl vydán za podpory Odboru veřejné diplomacie NATO.

 

Jakub Kufčák

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru