Podobně jako v  předchozím roce se česká politika v NATO vyznačovala kontrastem mezi praktickými kroky v podobě vysokých příspěvků do aliančních aktivit a verbálními vyjádřeními vrcholných politiků, které byly proneseny bez konzultací na vládní úrovni. Symbolickou demonstrací podpory transatlantických vazeb bylo vřelé přijetí konvoje amerických vojáků projíždějícího Českou republikou na přelomu března a dubna.

Na podnět aliančních partnerů proběhla v průběhu července a srpna další, v pořadí již čtvrtá, zahraniční mise českých stíhacích letounů Gripen, které se po roce opět zapojily do obrany vzdušného prostoru Islandu. Jednalo se o viditelný alianční příspěvek. V reakci na evoluci konceptu aliančních Sil rychlé reakce také Česká republika zdvojnásobila svůj původně plánovaný příspěvek pro rok 2016. Úpravu mandátu zahraničních misí však parlament posvětil takřka na posledních chvíli v polovině prosince, a to ještě pouze díky hlasům pravicové opozice.

Kritická výzva k Alianci, aby se s ohledem na migrační krizi ujala ochrany jižní hranice Schengenského prostoru, zazněla v srpnu z úst vicepremiéra Andreje Babiše. Neočekávaně se pak tento návrh stal i diskuzním bodem během pražské návštěvy generálního tajemníka NATO. Apel na vyslání aliančních lodí k potápění prázdných plavidel pašeráků lidí a na zapojení se do ostrahy hranic Turecka však byl dvojitým zásahem mimo terč – k angažmá Aliance sice nakonec došlo, ale ve zcela jiné podobě. Možnou úlohu NATO v migrační krizi si následně koalice vyjasňovala přes vzájemné verbální přestřelky v médiích.

Říjnový bukurešťský summit států východního křídla Aliance, pořádaný rumunským a polským prezidentem, pak ukázal, že se ČR sice nadále necítí být z východu ohrožena, současně však nebude navyšování alianční přítomnosti v regionu bránit. Vyslání předsedy dolní komory českého parlamentu na setkání osmi prezidentů bylo pro regionální partnery dokladem nízké důležitosti této otázky v očích českých politiků.

Vláda otupovala dosavadní image Česka jako tzv. nové členské země tradičně a entusiasticky podporující alianční politiku rozšiřování. To se nejvíce projevilo při červencové státní návštěvě gruzínské ministryně obrany. Její český protějšek Stropnický opomenul zmínit pozici ČR ohledně udělení tzv. Akčního plánu členství, na který Gruzie marně čeká od roku 2008. Co však netaktně uvést neopomenul, byla nutnost mít v souvislosti s přičleňováním Gruzie do NATO na zřeteli názor Ruska.

Hodnocení české alianční politiky za rok 2015

Aktivita: 3
Odhodlání: 3
Dopady: 3
Normativní aspekt: 4
Výsledná známka: 3

Vládní koalice stále nenalezla účinný mechanismus, jak projednávat zásadní otázky související s českou alianční politikou takovým způsobem, aby eliminovala kontraproduktivní a místy populistické výroky či následné mediální přestřelky. Nepodařilo se tak přetavit váhu praktických českých příspěvků do proaktivní pozice v rámci diskuze nad probíhající adaptací NATO na vývoj bezpečnostního prostředí na východě i jihu Evropy.

Blog byl vydán za podpory Odboru veřejné diplomacie NATO.


Jakub Kufčák

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Související