Torza dvou měšťanských pokojů na scéně pražského Divadla Na zábradlí mají utržené stropy, jako bychom nahlíželi do domu po katastrofě. Postavy z nové inscenace Jana Mikuláška a Dory Viceníkové nazvané Posedlost žijí v těch pastelově vymalovaných troskách s retro nábytkem své zteřelé vztahy, milostné přitažlivosti, absurdní úchylky, samotu…

Ke komickým nebo absurdním výjevům, které se trochu přeludně vynořují z prostoru, hezky přiléhá věta spisovatele Michela Houellebecqa, jež zazní mezi nemnohými slovy na scéně: "Dny líně plynou, aniž za sebou zanechají stopu či vzpomínku; až jednou naráz přestanou."

Stejně tak po hodině a půl přestane inscenace, aniž bychom se o obyvatelích polozříceného obydlí dozvěděli cokoliv podstatného, kromě zjevné marnosti jejich života. Zůstává v nás zážitek nemilosrdně uplývajícího času ad hoc vyplněného absurdními, snovými nebo komickými situacemi, vesměs s příchutí veselé trapnosti.

Třeba hned ta úvodní, mírně existenciální, v níž Miloslav König přechází po bytě a posedává u televize, zatímco ze záznamníku telefonu se ozývají naléhavé vzkazy, že cosi zmeškal − schůzku s dívkou, svatbu, narození dítěte a nakonec i vlastní pohřeb.

Když Jana Plodková po překotných úpravách svého zevnějšku i pokoje konečně plná očekávání otevře dveře, za nimiž se ozývá zvonění, na chodbě už nikdo není. Temperamentní Johana Matoušková se lascivně otírá o nábytek a hystericky se nabízí smutně netečnému partnerovi, kterého hraje Jiří Vyorálek. Vždy po odložení jeho brýlí si odskočí pro uspokojení k živočišně jednoduchému milenci v podání Leoše Nohy.

Tentýž sehraje s Ditou Kaplanovou manželské etudy: v jedné opakovaně předstírá infarkt u televize, ve druhé ho žena obdarovaná kyticí zahrne iracionálním obviňováním. Dívka Anežky Kubátové se zmrzačí, aby si milého, prchajícího před jejím slepičím horováním o zařízení bytu, udržela alespoň soucitem a pocitem viny.

Herci jsou bez výjimky skvělí. Dokonce i popisnějším výstupům, jejichž komika se nebezpečně blíží žánru televizní estrády, dokážou vtisknout nějakou jedinečnost a interpretační noblesu. Problém inscenace vytvořené metodou kolektivní improvizace, jíž je umělecké vedení Zábradlí dlouhodobě posedlé, je ale jinde. Drží pohromadě vytříbeným stylem, ovšem nedává moc smysl.

Divadlo

Posedlost
Autoři: Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kolektiv
Režie: Jan Mikulášek
Praha, Divadlo Na zábradlí, premiéra 30. dubna

Už předcházející zdejší inscenace, které nevycházely z pevného textu, například Šedá sedmdesátá, Požitkáři, Šílenství, Anamnéza nebo Hamleti, upozorňovaly na artikulační limity divadla opřeného jen o poměrně široké abstraktní téma, jež se při zkouškách pod režijním dohledem obaluje nápady všech zúčastněných.

Očekávání zázraku divadla s vírou, že se ze společné energie a ducha souboru nakonec vždy zrodí něco pozoruhodného, přineslo nesporně výsledek: kompaktní, skvěle sehraný soubor, jakých je v Česku pomálu. Inscenace Posedlost je ale také nepřehlédnutelnou známkou toho, že pro tuto chvíli byla metoda vyčerpána.

Zatímco už rutinně − aspoň tak to vypadá navenek − aplikovaná divadelní metoda na Zábradlí začíná selhávat, takřka výhradní scénograf divadla Marek Cpin nepřestává překvapovat. Až dosud se zdálo, že velmi limitované možnosti zdejšího jeviště vyčerpal svými nápady v devadesátých letech tehdejší šéf Divadla Na zábradlí Petr Lébl. Ale architektura Cpinových scénografií k Požitkářům nebo nyní k Posedlosti na jeho práci fascinujícím způsobem navazuje a překonává ji. Cpinovy scénografie vlastně obstojí samy o sobě − tak bohaté představy a asociace vyvolávají. V Posedlosti možná zajímavější než celá inscenace.