Jak ve svém nedávném článku zabývajícím se reformou ukrajinské ústavy uvedla analytička Gwendolyn Sasseová, efektivní dělba mocí zákonodárné, výkonné a soudní se na Ukrajině vytratila ze zřetele, a to nejen ukrajinským reformátorům, ale také jejich evropským donorům a podporovatelům. Tento fenomén bylo v minulých měsících možné pozorovat hned v několika případech. Nejprve v souvislosti s vládní krizí probíhající fakticky od únorové rezignace proreformního ministra ekonomiky litevského původu Aivarase Abromavičiuse až do dubnového odstoupení ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka. Právě v této době prezident Ukrajiny Petro Porošenko po zdlouhavém vyjednávání prosadil jako Jaceňukova nástupce dosavadního předsedu parlamentu a jeho loajálního spolupracovníka Volodymyra Hrojsmana. Nicméně získání důvěry pro Hrojsmanův kabinet se neobešlo nejen bez podpory Jaceňukovy Lidové fronty, ale také bez pomoci některých oligarchy ovládaných parlamentních uskupení. Tento proces sice vyřešil vleklé spory mezi prezidentem a premiérem, ale rovněž odkryl reálné politické ambice prezidenta Porošenka a metody, které neváhá použít při prosazení svého politického vlivu v ukrajinské Nejvyšší radě. Ukrajinská vláda se tedy ocitla v rukou prezidentova spojence a zároveň se ukázalo, že Porošenko s pomocí oligarchů a svých stoupenců dokáže efektivně prosazovat svoji vůli v parlamentu. To má však svoji cenu, kterou v budoucnu pocítí celá Ukrajina.

Na druhé straně minulé měsíce ukázaly, že prezident, který má podle dnes platné ústavy z roku 2004 i tak výsostné postavení v ukrajinském politickém systému, dokáže manipulovat i třetí složkou moci, tedy mocí soudní. V tomto smyslu se sice nebavíme o absolutním podřízení soudců a prokurátorů, jako tomu bylo za vlády předešlého prezidenta Janukovyče, nicméně dosazení Jurije Lucenka, šéfa parlamentní frakce Bloku Petra Porošenka, na post Generálního prokurátora Ukrajiny bylo pro reformní síly těžkou ranou. Již sám Lucenko vzbuzoval u mnohých silné kontroverze. Bývalý ukrajinský ministr vnitra v letech 2005-6 a 2007-10 rozhodně není člověkem nového ražení, kterého by si reformátoři představovali. Co je ale mnohem varovnější, jsou okolnosti spjaté s jeho prosazením do tohoto velmi významného úřadu. Předně Lucenko nesplňoval pro výkon funkce ani základní požadavky a nemá ani žádné právní vzdělání. Tato situace však byla vyřešena sepsáním nového zákona speciálně pro jeho osobu, který tyto „problémy“ vyřešil, což souvisí s druhým ještě závažnějším bodem. Lucenko až do svého jmenování generálním prokurátorem vedl parlamentní frakci Bloku Petra Porošenka a reprezentoval tak společně s Hrojsmanem a dalšími významnými hráči (např. Ihorem Kononěnkem) přímé propojení prezidenta s Nejvyšší radou. Navíc klíčový úřad generálního prokurátora, který se od sovětských dob nepodařilo příliš reformovat z militarizované instituce podřízené prezidentovi, byl v minulosti zneužíván k selektivnímu vykonávání spravedlnosti, z čehož je podezříván i současný prezident. Na tuto skutečnost bývá poukazováno například v souvislosti s loňskými místními volbami, kdy Bezpečnostní služba Ukrajiny (SBU) ve spolupráci s úřadem generálního prokurátora zadržela Hennadije Korbana, který kandidoval v Dněpropetrovsku za politickou stranu jeho konkurenta Ihora Kolomojského, UKROP. Reforma této instituce stále visí ve vzduchu a podle slov nového generálního prokurátora a jeho zástupkyně Valentyny Telyčenko čeká úřad v první řadě propouštění zkorumpovaných a neefektivních spolupracovníků. Co to reálně znamená, si dnes můžeme představit jen stěží. Nicméně personální čistka vedená rukou Porošenkova přítele může dále přispět k ještě silnějšímu podřízení této instituce prezidentovi a v tomto ohledu návrat k praxi korupce, klientelismu a selektivní justice, proti které vystoupili Ukrajinci během své Revoluce důstojnosti.

Pravdou však je, že problémy s dělbou moci trpí Ukrajina prakticky od počátku své novodobé existence. Ukrajina jako jedna z posledních postsovětských zemí až v roce 1996 těžce měnila svou ústavu ze starého sovětského modelu. Nicméně ústavní systém ani tímto krokem nezískal potřebnou stabilitu. Od roku 2004 se ukrajinská ústava – a s ní fakticky i politický systém země – měnila již třikrát a tento základní právní dokument se stejně jako ústavní soud nepodařilo dostatečně upevnit v právním řádu země. Za jasný příklad toho můžeme považovat nesystémové a politicky motivované prohlášení ústavního soudu z roku 2010 o neplatnosti ústavních změn rozdělujících exekutivní moc mezi úřady prezidenta a premiéra (tzv. prezidentsko-parlamentní systém) prosazených v době Oranžové revoluce, kterým se ústava vrátila ke své původní podobě z roku 1996 koncentrující moc zpět v rukou prezidenta. Nicméně po Revoluci důstojnosti se situace opět změnila a ústava byla vrácena do její verze z roku 2004. Aby právního chaosu nebylo málo, v současnosti zasedá komise pro změnu ústavy pod patronátem prezidenta Porošenka, která si vytkla za cíl zreformovat ukrajinskou ústavu a mimo jiné do ní také zakomponovat požadavky vyjednané během mírových jednání v Minsku. Jakékoli změny ústavy však budou v současném politicky nestabilním prostředí Ukrajiny velmi obtížné prosadit. Co se tedy s ukrajinskou ústavou v budoucnu stane, není úplně jisté. S určitostí lze nicméně říci, že při právě probíhající reformě ústavy musí jak ukrajinské reformní síly, tak Evropská unie upřít zvýšenou pozornost na dělbu moci ve státě a její funkční rozdělení mezi všechny tři nezávislé (!) složky.

 

Blog byl vydán za podpory České rozvojové agentury.

 

Pavel Havlíček

Autor je spolupracovníkem AMO.

Související