Posledního setkání ministrů zahraničích věcí států NATO se poprvé účastnil také zástupce Černé Hory. Ta však není v Alianci novým hráčem. Už v roce 2006 se připojila do programu spolupráce Partnerství pro mír a o tři roky později byla přizvána k Akčnímu plánu členství. Od té doby aktivně přispívá do operací NATO v Afghánistánu a zapojila se do iniciativ pokrývajících kyberbezpečnost či civilní nouzové plánování. Oficiálním přizváním k plnému členství v Alianci postupně vrcholí mnohaleté úsilí a zintenzivňování vzájemných vztahů.

Kroky k plnohodnotnému zapojení Černé Hory do struktur NATO však nezůstávají bez odezvy Moskvy. Od prosince 2015, kdy započala přístupová jednání, Kreml stále důrazněji manifestuje svůj odpor k dalšímu rozšíření Aliance. Černá Hora ale nikdy nepatřila mezi členské země Varšavské smlouvy. S jejím přístupem nelze očekávat masivní přispění do rozpočtu Aliance ani velké navýšení lidských zdrojů a techniky. NATO však získá například kontrolu nad celým Jadranským mořem, z teritoriálního hlediska se dostane do izolace tradiční spojenec Ruska – Srbsko.

V samotné Černé Hoře se proti vstupu do NATO staví srbská ortodoxní církev a socialistická opozice. Ozývají se hlasy, které volají po vyhlášení referenda o této otázce. Spekuluje se o míře ruské a srbské podpory aktérům, kteří odporují přístupu země do Aliance. Rusko a Srbsko byly silně kritizovány především v kontextu možného podněcování nepokojů v Podgorici na podzim 2015. Tyto události byly rámovány právě problematikou sbližování země s NATO. Ruský nesouhlas s přidružením k NATO je kontinuálně doprovázen utužováním ekonomických i kulturních vazeb na samotnou Černou Horu. V rámci tohoto procesu se Rusové navracejí také do černohorských turistických letovisek, ve kterých jsou tradičně nejpočetnější klientelou. Pozornost Moskvy je však zaměřena i na ostatní státy Balkánského poloostrova.

Živé nebo mrtvé rozšiřování?

Další rozšiřování v Alianci dlouhou dobu nebylo prioritně řešeným tématem, přestože ke změnám alianční politiky tzv. otevřených dveří oficiálně nedošlo. Od roku 2009 byl v tomto ohledu udržován de facto status quo. Silným impulzem k symbolické proměně procesu rozšiřování NATO však byla ruská anexe Krymu. NATO se začalo všeobecně silněji vymezovat vůči ruským aktivitám na východě a více je akcentována otázka odstrašení. Vztahy mezi Ruskem a Aliancí ochladly, zachování vzájemného dialogu ale zůstává důležitou součástí současné alianční politiky. NATO však přistupuje k „východní hrozbě“ z mnohem sebevědomější pozice. Vedle Černé Hory lze v Evropě sledovat přibližování Finska a Švédska k NATO. Na Balkáně Aliance spolupracuje také s Bosnou a Hercegovinou či Makedonií. Přestože tradiční nástroje odstrašení leží v jiných sférách politik NATO, rozšiřování Aliance je možné chápat jako jeho „měkkou“ součást v rámci vymezování oblasti stability.

Je otázkou, nakolik bude nově nabyté alianční sebevědomí trvalé. Jasnější vymezení zájmů a pozice NATO je bezesporu hořkosladkým přínosem událostí na Ukrajině. Udržování současné rétoricky silné linie bude klást velký tlak na schopnosti alianční diplomacie vystupovat jako rozhodný aktér, který si stojí za svými prohlášeními. S posilováním pozice NATO lze očekávat ještě důrazněji artikulovaný odpor ze strany Moskvy. Do budoucna však může být problematičtější udržení nastavené linie z hlediska vnitřní názorové koheze Aliance. Pozice NATO by mohla být oslabena v souvislosti s řešením mnohem rozporuplnějších otázek, než je přistoupení Černé Hory. Příkladem je bezesporu další sbližování Aliance s Gruzií, které není ani dosud tak jednoznačné, jako tomu je v případě budoucího 29. členského státu NATO.


Blog byl vydán za podpory Odboru veřejné diplomacie NATO.


Jana Hujerová

Autorka je spolupracovnicí Výzkumného centra AMO.

Související