Populista, rasista, neřízená střela či bublina, která jednou praskne. Osobnost, která dokáže vzít příležitost do svých rukou a udělat ve všem pořádek. Takové i další charakteristiky jsou připisovány realitnímu magnátovi Donaldu Trumpovi, který má šanci stát se 45. prezidentem Spojených států amerických a zároveň i vrchním velitelem ozbrojených sil.
V uplynulých měsících seznámil Trump veřejnost se svými prioritami v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně názorů týkajících se Severoatlantické aliance. Podle něj je Aliance zastaralá, nákladná a nefunkční. Uvedl, že kvůli neadekvátní participaci evropských spojenců v oblasti financování obranné politiky by se mohlo NATO rozpadnout, jelikož Spojené státy nemohou stále táhnout finanční břímě za ostatní. Lze však tato izolacionistická tvrzení brát vážně a lze je vůbec v praxi zrealizovat?
Prezident Spojených států je držitelem výkonné moci, a také hlavním reprezentantem v zahraničních vztazích. Nicméně Kongres má poměrně významné pravomoci, které omezují jeho roli. Kongres má v prvé řadě rozpočtové pravomoci, které jsou zásadní pro tvorbu zahraniční a bezpečnostní politiky země. Navíc může povolávat a vydržovat vojska, vyhlásit válku, zamítnout navrhované zákony prezidenta či může svolat tzv. impeachment vedoucí až k odvolání prezidenta z funkce. Dalším faktorem omezující jeho rozhodování je obchod, který je základním kamenem a hybatelem Spojených států. Pokud by Spojené státy nechaly Evropu na pospas, došlo by ke zhoršení bezpečnosti a zároveň k hospodářskému propadu, na který by doplatily i Spojené státy (EU a USA tvoří zhruba polovinu světového HDP).
Mohlo by se tedy na první pohled zdát, že i když patří prezident Spojených států mezi nejmocnější osobnosti na světě, v praxi jsou jeho pravomoci poměrně omezené. Opak však může být v některých případech pravdou. Rozdělení rolí mezi Kongres a prezidenta v zahraničních a bezpečnostních otázkách není v ústavě doslovně ve všech směrech definováno.
V praxi tak záleží i na samotné osobnosti prezidenta. Někteří bývalí prezidenti, jako například Abraham Lincoln nebo Franklin Delano Roosevelt, dokázali v praxi omezit roli Kongresu a pokud se stane Donald Trump prezidentem, můžeme očekávat totéž. V případě krizí a válečných konfliktů jsou navíc prezidenti USA schopni přijímat velmi rychle nutná opatření, jako tomu bylo například během první války proti Iráku.
Je to na nás!
Na druhou stranu, pokud nebudeme investovat do spojeneckých vztahů s USA, nebude tolik záležet na tom, kdo bude prezidentský post zastávat. Tlak na plnění aliančních podmínek na nás bude vyvíjen za působení jakéhokoliv prezidenta USA, respektive za jakéhokoliv mocenského složení Kongresu. Navíc podobná varování jako ta Trumpova byla již prezentována dříve, a to jak bývalými ministry obrany, tak i samotnými prezidenty USA. Donald Trump tedy není hlavní problém, kterému čelíme. Hlavním problémem jsme my. My bychom měli nejprve změnit své priority a snažit se ukotvit vztahy se Spojenými státy v rámci Aliance, díky kterým jsme získali nejlepší bezpečnostní záruky v historii. Ty jsou však kvůli našemu trestuhodnému přístupu k bezpečnostní politice, čest výjimkám, a neschopnosti se na něčem dohodnout, minimální.
Blog byl vydán za podpory Odboru veřejné diplomacie NATO.
Luděk Jiráček
Autor je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO.
