Pavel Kysilka, bývalý generální ředitel České spořitelny a dosud inspirativní ekonomický mozek, doplnil tuto optimistickou prognózu o výhradu, že to platí za podmínky, že Británie setrvá v jednotném evropském trhu. S touto výhradou bych s tímto optimismem (téměř) souhlasil - přidal bych druhou, že bez brzdícího vlivu Británie může evropská vášeň pro regulaci posílit do té míry, že onen jednotný trh nakonec definitivně rozvrátí.
Ale zpět k setrvání Británie v jednotném trhu. Konflikty - nejen v mezinárodním obchodě, ale i v rodinných sporech či válkách - vznikají často z malicherných důvodů, a to tehdy, existuje-li pro ně živná půda. A živnou půdu pro konflikt mezi Bruselem a Londýnem nelze přehlédnout - v Británii je dána brexitem samotným, respektive náladou veřejnosti, která jej přivodila.
Na straně evropských politických elit je zřejmá z výroku Angely Merkelové v Bundestagu: vyjednávání s Británií o jednotném trhu nebudou o vybírání si třešniček. Musí být zřetelný rozdíl v podmínkách pro země, které chtějí být součástí evropské rodiny a které ne.
Mezitím přibývá i více či méně malicherných incidentů, které atmosféru dále otravují. Zatím nejkurióznějším je návrh polské poslankyně Evropského parlamentu (a dvojnásobné exeurokomisařky) Danuty Hübnerové, aby angličtina ztratila v EU status oficiálního jazyka. Tento nápad, hodný montypythonovského ministerstva trhlé chůze, přitom není úplně bez šance: Irsko ani Malta angličtinu jako oficiální jazyk nemají.
Co na tom, že angličtina je nejčastější společný jazyk, kterým se unijní politici a byrokrati dorozumívají, a že v Irsku hovoří irsky jen menší část obyvatelstva - zejména ve venkovských oblastech, takže by mezi prvními oběťmi jazykového purismu byli zejména městští zákonodárci irští.
Podstatným dílem přispívají ke špatným zítřkům i euroskeptičtí Britové. Za pár dní po hlasování jsou hlášeny již stovky xenofobních incidentů, zaměřených zejména proti Polákům. Nesmíme zapomenout, že hlavní strašák imigrace v Británii nejsou přistěhovalci z Indie, Pákistánu či Blízkého východu, ale ti z nových členských zemí EU, zejména z Polska a Rumunska - a také od nás. A to přestože se v Británii čeští přistěhovalci prakticky nevyskytují. Jak ovšem víme z naší vlastní imigrační debaty, nejsou skuteční imigranti k vlně obav vůbec potřeba. Volný pohyb osob ze střední Evropy představuje nejpravděpodobnější zádrhel v budoucích vyjednáváních.
Na jedné straně budou vyjednavači EU, pro které je odlišná úprava imigrace z nových členských zemí ideologicky neprůchodná. Na druhé straně vyjednavači britští - po pádu šéfů obou hlavních stran navíc jen stěží eurooptimističtější než jejich padlí předchůdci. Pro ně bude naopak nesmírně obtížné odolat pokušení hrát kartu protiimigrační nálady.
Rád bych se mýlil. Ale jako malá, exportně orientovaná země bychom se měli připravovat i na podstatná omezení volného obchodu s Británií.
