Hemingway o arménské genocidě: ženy stále nosící své 6 dnů mrtvé děti

Slovo genocida pochází z latinského genus – národ a occídere – zabít a znamená záměrnou likvidaci předem určené skupiny lidí. Za genocidu je vždy odpovědný stát, což ji odlišuje od masakrů, které mohou způsobit bandy či vojska, která je tím jejich vláda nepověřila. Jestliže stát nařídí genocidu, má ji stále pod kontrolou, stanoví pravidla a kontroluje průběh vraždění. V případě arménské genocidy zastupovala stát turecká vláda „Vysoká porta“ a jejím vykonáním byly pověřeny oddíly čete (tajná organizace ministerstva vnitra složené z kriminálních zločinců propuštěných z vězení).

K prvním masakrům Arménů docházelo už na konci 19. století, kdy v roce 1891 byly zřízeny speciální kurdské oddíly pro fyzickou likvidaci Arménů, kteří mohli beztrestně plenit arménské vesnice. Z 2,5 milionů Arménů v západní Arménii bylo na 300 tisíc zabito a na 100 tisíc uprchlo za hranice. Během arménských pogromů v letech 1894-1896 přišlo o život asi 200 tisíc Arménů. Genocidního rozměru cca 1,5 milionu mrtvých Arménů, ale masakry dosáhly až během první světové války, především vlivem postupného rozkladu Osmanské říše a pan-turkismu.

Co lze vidět v památním komlexu arménské genocidy v Jerevanu:

Telegram ambasády USA v Konstantinopoli (1915):

„Přibližně měsíc kurdská a turecká populace Arménie masakruje Armény se souhlasem a často i s pomocí osmanských úřadů. Tyto masakry se konaly uprostřed dubna (novým stylem) ve městech Erzerum, Dertchun, Eguine, Akn, Bitlis, Mush, Sassun, Zeitun a po celé Kilikii. Obyvatelé asi sta vesnic blízko města Van byli všichni povražděni. V tomto městě je arménská čtvrť v obležení Kurdů. Současně se osmanské úřady dopouští špatného zacházení s neškodnou arménskou populací v Konstantinopoli. Vzhledem k těmto novým zločinům Turecka proti lidskosti a civilizaci, spojenecké vlády veřejně oznamují ústřední vládě Osmanské říše, že budou činit osobně zodpovědnými za tyto zločiny všechny členy osmanské vlády a ty jejich agenty, kteří se na těchto masakrech podíleli.“

Ernest Hemingway o městě Smyrna (1925):

"Nemohli jste dosáhnout, aby se ženy vzdaly svých mrtvých dětí. Musely mít ty děti mrtvé tak šest dnů. Nemohly se jich vzdát a nikdo s tím nic nezmohl. Museli je nakonec odvést pryč. Byly všechny venku na molu a nebylo to vůbec jako zemětřesení nebo podobná katastrofa, protože ony se nikdy nedozvěděly o Turcích. Nikdy se nedověděly, co staří Turci spáchali. A pamatuješ si ten přístav. Udála se na něm spousta pěkných věcí. Ale toto byl jediný okamžik v mém životě, o kterém se mi zdálo. Nevadili ti tak ty ženy, které měly děti, jako ty s těmi mrtvými".

Adolf Hitler o rozšiřování německého životního prostoru (1939):

„…kdo dnes koneckonců mluví o vyhlazení Arménů“.

Památní komplex arménské genocidy - Masové zabíjení (1967):

Násilí během genocidy Arménů bylo charakteristické pro jeho zvlášť zavrženíhodný způsob. Brutalita proti nemuslimské populaci byla používána k zastrašení a šíření hrůzy mezi křesťany jako nedílná součást všudypřítomné osmanské "kultury násilí". V rámci své genocidní anti-arménské politiky Strana jednoty a pokroku vykonávala tajná jednání se svým centrálním výborem, aby vypracovával metody zabíjení a mučení, které mají být použity proti křesťanské populaci.

Techniky mučení, které byly široce používané, zahrnovaly mrzačení, přibíjení podkov na lidské nohy, nabodávání dětí na bajonety, masové upalování živých lidí. Další tisíce lidí byli utopeni v Tsovském jezeru Kharberdu. Topit děti a ženy byl široce používaný postup zejména pod správou Trebizondu. Házení skupin lidí z mostů na útesy byla také jedna z metod masového vraždění.

Nejhorší a nejkrutější způsob zabíjení byla střelba do břicha těhotných žen nebo pohřbívání dětí zaživa. Přeživší dokládají, že docházelo k oddělování dětí od vyháněných skupin, pro jejich roznesení pod kopyty koňů, uvazování jejich vlasů za koně pro uvláčení k smrti nebo roztržení. Praktikování upalování živých dětí byla široce využívána místními hrdlořezy pod správou Diyarbakir, Kharberd, Bitlis nebo Aleppo.

Dlouhé hladovění, žízeň a epidemie také způsobovaly úmrtí. Bajonety, kladiva, sekery, srpy, rýče, pily a podobně byly také používány jako vražedné nástroje. Střelba byla méně častá a hlavně proti arménským vojákům a důstojníkům v pracovních praporech osmanské armády, stejně jako ne-rekrutovaných Arménů.

Památní komplex arménské genocidy – lékařské pokusy (1967):

Během genocidy byli osmanští Arméni podrobováni lékařským experimentům. Tyto praktiky nebyly náhodné. Existoval velký počet lékařů mezi představiteli Mladoturků (např. lékař Nazim a Behaeddin Shakir). Další lékař Mehmed Reshid, guvernér provincie Diyarbekir během arménské genocidy popsal politiku vyhlazování Arménů jako lékařskou nezbytnost. "Být lékařem nemůže způsobit, abych zapomněl na svou národnost!“ Reshid byl lékařem. Ale narodil se jako Turek. Na otázku, jak jako lékař, mohl vraždit, odpověděl: „Arméni se stali nebezpečnými mikroby v těle této země. Vidíte, není to právě lékařskou povinností - zabít mikroby?" Arméni, podle stejné logiky, byli často během vyhlazování označováni za "mikroby" nebo "bacily".

Lékařské experimenty na Arménech byly běžné v Erznce. V Trebizondu Ředitelství veřejné zdravotní služby povolilo testování očkovacích látek proti tyfu na Arménech, kteří byli odsouzeni k smrti. V letech 1915 až 1916 pod velením Tevfika Salima, vojenského lékaře třetí armády a Hamdi Beye, profesora patologické anatomie, byla neošetřená krev od infikovaných lidí vstřikována jako očkovací látka do krevního oběhu arménských vojáků turecké armády. Většina z nich zemřela. Lékařské pokusy byly také prováděny na arménských sirotcích.

Evropský parlament (1987):

Uznal realitu arménské genocidy a prohlásil, že odmítání jejího uznání představuje překážku vstupu Turecka do Evropského společenství.

Neuznání arménské genocidy českými poslanci (2016):

28.6.2016 proběhlo ve sněmovně parlamentu ČR hlasování o uznání této genocidy, které nebylo schváleno a mezi poslanci, kteří nehlasovali pro oficiální uznání ČR této genocidy byl i předseda poslanecké sněmovny Jan Hamáček z ČSSD, který se během návštěvy Arménie, v rámci poslanecké delegace, osobně zúčastnil návštěvy tohoto památního komplexu v Jerevanu s obhajobou, že: „Dlouhodobě zastávám názor, že k historickým otázkám by se měli vyjadřovat hlavně historici, nikoliv politici".