Po téměř čtvrtstoletí stráveném na špičce světového baletu se Otto a Jiří Bubeníčkovi loučí s taneční kariérou. Připravili sérii deseti představení, která uvedou v šesti tuzemských městech a vyjedou také na Slovensko. Autorský projekt Orfeus má podle nich být "jemnou básní loučení". Poprvé ho uvedou pozítří v ostravském Gongu.
Příběh Orfea, který chtěl svou Eurydiku vyvést z podsvětí, ale vlastní chybou ji navždy ztratil, se k nynějšímu zlomu v životě baletních dvojčat sám nabízí. Přináší téma ohlížení se za minulostí, váhání a ulpívání, které nedovolí plně prožít přítomnost a zároveň brání tomu, aby do života mohla vstoupit nová skutečnost.
Přitom Otto a Jiří Bubeníčkovi by se mohli ohlížením pyšně kochat hodně dlouho. Zahlédli by sami sebe, jak pod dozorem rodičů, slavných cirkusových artistů, nacvičují gymnastické vazby. Dlouhá nostalgická pasáž by patřila pražské konzervatoři a učitelům Halászovi a Slavickému, stejně jako spolužákům, s nimiž tvořili silnou taneční generaci devadesátých let.
Pak by asi přeskočili ke chvíli, kdy šéfovi a autoritě hamburského baletu Johnu Neumeierovi odmítli nabídku k okamžitému angažmá. V Praze začátkem devadesátých let byla tak výjimečná atmosféra, že se jim nechtělo město opustit. Nakonec se velký Neumeier dočkal. Otto Bubeníček strávil pod jeho šéfováním více než dvacet a Jiří třináct sezon, než se stal prvním sólistou v drážďanské Semperoper.
Určitě by vzpomínali na atmosféru velkého baletního světa, s nímž od počátku neměli žádný problém a kdy s krví cirkusových šlechticů, světáků brázdili jeviště od pařížské Opery po moskevský Bolšoj.
Už jako debutanti měli bratři Bubeníčkovi vynikající techniku, odvahu k prvkům taneční akrobacie a dar mimořádné pódiové prezentace. Taneční hvězdy přelomu milénia z nich udělal také fakt, že jsou jednovaječnými dvojčaty, což je vždy raritní, mystické a přináší to netušené inscenační možnosti. Neumeier toho bohatě využil v baletní fantazii Iluze jako Labutí jezero, kde Jiří tančil roli krále Ludvíka II. a Otto roli jeho stínu.
Byli nepřehlédnutelní, dynamičtí a tanečně mužní. Kritika komentovala jejich schopnost tvořivě interpretovat různý choreografický "materiál". Citlivě tančili romantické role, s přehledem ty klasické a neoklasické a bravurně obsáhli estetiku současného tance.
Nesčetné rozhovory potvrzují, že si svého talentu a úspěchů váží. Nejsou primadony, mají úctu k rodičům, učitelům, spolupracovníkům i jeden k druhému.
Otto Bubeníček se už před lety zaměřil na hudební skladbu a scénografii. Jeho bratr se zase profiluje jako choreograf. Pracují spolu i každý zvlášť. Po podivných marných námluvách s pražským Národním divadlem o obsazení postu šéfa baletu se Bubeníčkovi zaměřili na vlastní projekty.
Získali zakázky po celém světě a jsou stále na cestách. Konec kariéry profesionálních tanečníků berou věcně jako začátek nové dráhy.
Jejich Orfeus je soukromým dárkem na rozloučenou věnovaným českému publiku. Ke spolupráci na něm přizvali úspěšný režijní tandem SKUTR − Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského, na scéně bratři vystoupí s tanečnicí Annou Herrmannovou, členkou slavného Nederlands Dans Theater, a hercem Csongorem Kassaiem.
Inscenaci budou živě doprovázet violoncellistka Terezie Kovalová a francouzská houslistka Annabelle Dugastová.
Po Jiřím Kyliánovi, Ivanu Liškovi a Darje Klimentové jsou Jiří a Otto Bubeníčkové další velké taneční hvězdy, které dělaly čest českému umění, ale jejichž zář tuzemská veřejnost nedocenila a v podstatě "prošvihla". Teď se můžeme jenom ohlížet.
