Francouzský film z roku 1961 Loni v Marienbadu je důkazem, že kritici mají občas pravdu. Kdyby zůstalo na "obyčejných" divácích, avantgardní snímek s nevysvětlitelným dějem a chladnou atmosférou by úplně zapadl.

Jenže černobílý film získal Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu a to mu zajistilo distribuci do desítek zemí a následně nehynoucí obdiv sice nevelkého, zato ale do umění zažraného publika.

Pražská Galerie Rudolfinum ve spolupráci s Kunsthalle Bremen nyní uvádí výstavu prací inspirovaných tímto filmem nazvanou "Loni v Marienbadu. Film jako umění." Mezi vystavujícími nechybí Cindy Shermanová, Jeff Koons, Gerhard Richter, z českých umělců například Ján Mančuška.

Výstava je koncipovaná jako tajemné objevování neznámého kultu. Přede dveřmi do expozice nechal Laurent Fiévent promítat záběry z filmu. Projekce je však postavena na hlavu, teprve velké zrcadlo umístěné na podlaze ji "opravuje" a zároveň vytváří efekt hlubokého prostoru, vizuální studny, ze které jímá závrať.

První sál je iniciační: obrazy, fotografie a jedna socha představují surrealistickou inspiraci filmových tvůrců. Jsou tu díla Reného Magritta, Giorgia de Chirika, Paula Delvauxe nebo Alberta Giacomettiho.

Další místnost je konečně zasvěcena samotnému filmu. Šestero obrazovek střídavě vysílá sekvence z díla zalidněného vybranou společností, která se nachází na různých místech noblesního lázeňského hotelu včetně rozlehlých francouzských zahrad. Je tu ústřední trojice, nejspíš manželský pár a osamělý muž, který ženu neustále pronásleduje otázkou Kde jsme se už viděli? Scény filmu na sebe nenavazují, každý střih znamená nové prostředí a také nové luxusní šaty hlavní hrdinky. Jen nálada je stejná, těžká, osudová, odcizená.

Sekvence k pochopení principu filmu stačí. Výstava snímek režiséra francouzské nové vlny Alaina Resnaise podle scénáře spisovatele Alaina Robbe-Grilleta pitvá jako sběratelskou kuriozitu.

Výstava

Loni v Marienbadu. Film jako umění
Galerie Rudolfinum
otevřeno do 27. listopadu

Jsou tu nejen dobové plakáty, ale i scénář s poznámkami, technický rozvrh scén a také rekvizity. Například sbírku básní Rainera Marii Rilkeho, kterou si hrdinka čte, uchoval do dnešních dnů tehdejší asistent, nyní slavný režisér Volker Schlöndorff.

Filmové odkazy se dále přelévají výstavou do jednotlivých děl. Nejcitovanější jsou obraz dívky s krátkým tmavým účesem v opeřených šatech nebo pohled do zámecké zahrady s geometricky zastřiženými keři a  postavami, které na široké pískové cestě vrhají nepřirozeně ostré a dlouhé stíny, při natáčení dokreslené barvou.

Přímou citací jsou minikresby Marie Harnettové, scénografie módní přehlídky Karla Lagerfelda pro Chanel − Coco Chanel pro film navrhovala kostýmy − nebo videoklip pro britskou kapelu Blur režiséra Davida Moulda. Skrytým odkazem je filmová autostylizace na fotografii Cindy Shermanové či záměrně zdlouhavý a statický film Vanessy Beecroftové. Jeff Koons v Rudolfinu vystavuje sochu Kristus a beránek, variaci na da Vinciho malbu, ve které zlatým ornamentem ořezává neexistující postavu Ježíše − dítěte hrajícího si s beránkem. Koons stejně jako autoři filmu Loni v Marienbadu tak zřetelně povyšuje formu na obsah.