Proti gustu žádný dišputát, dalo by se zvolat po skončení závěrečného dne festivalu klasické hudby v rakouském Grafeneggu. Přinesl nevídanou atrakci – komplet pěti Beethovenových klavírních koncertů provedených v jednom dni a jedním interpretem, jenž se navíc zhostil i úlohy dirigenta.
Příznivci Beethovena mohli být nadšeni, vždyť tím interpretem byl intendant zdejšího festivalu a rakouská superstar klasické hudby Rudolf Buchbinder. A orchestr, řízený od klavíru Buchbinderem, byla slavná Vídeňská filharmonie.
Oba protagonisté, autor i interpret, jaksi samozřejmě patří k vídeňskému klasicismu, byť jsou v něm oba cizinci – německý rodák Beethoven pochází z Bonnu, rakouský klavírista se narodil v prosinci 1946 v Litoměřicích.
Nicméně právě Beethoven a také Mozart jsou ti, ke kterým to Rudolfa Buchbindera nejvíce táhne. Ostatně komplet klavírních koncertů Beethovena už Buchbinder s Vídeňskými filharmoniky nahrál na CD, v letně prozářeném Grafeneggu se tedy sešli staří známí.
V dopoledním bloku v místním auditoriu si Buchbinder s Vídeňskou filharmonií střihl prostřední koncerty, tedy druhý, čtvrtý a třetí, aby večer na pódiu pod širým nebem došlo na nejmladší první koncert, napsaný v letech 1793 až 1800, a ten závěrečný, vzniklý ve Vídni obsazené napoleonskými hordami v letech 1809 až 1810.
Zvláště na večerním koncertu bylo možné pochopit, jak velký stylový a hudebně-myšlenkový oblouk Beethoven během jediného desetiletí vykonal. Buchbinder je navíc virtuozní klavírista, schopný zahrát brilantním způsobem náročné party a přitom zvládat i dirigentskou pozici.
Jeho klavírní hra by se snad dala přirovnat k lehkému dortu se skvělou šlehačkou – je svého druhu kvintesencí toho, co si dokážeme představit pod pojmem „vídeňský“. Fantasticky se jeho hra pojí s Mozartem, referenční je v tomto smyslu komplet všech sedmadvaceti mozartovských koncertů s Buchbinderem jako klavíristou a dirigentem Vídeňských symfoniků.
A mozartovský post-rokokový duch se také výborně hodí k interpretaci 1. a 2. Beethovenova koncertu, které mají na Mozarta přímou návaznost, což Buchbinder skvěle předvedl v rozpáleném Grafeneggu.
Otevřenou otázkou ovšem zůstalo, zda lze buchbinderovským stylem interpretovat i zbylé tři koncerty. Byť zvláště v pomalých větách či sekvencích předvedl zjemnělou a myšlenkově závažnější koncepci, nedosáhl oné zvláštní intelektuální hloubavosti a citové závažnosti, na jakou jsme zvyklí u jiných interpretů.
S tím souvisí i zvolená tempa a práce s orchestrem. Také zde platí, že zatímco v prvních dvou koncertech se dvojrole klavírista-dirigent zcela osvědčila, v těch dalších Buchbinderova interpretace trochu zůstala v konzervativních či tradičních dimenzích, což mělo za následek menší plasticitu zvuku orchestru, zejména pokud šlo o dechovou sekci.
Dalo se ovšem předpokládat, že lehká vídeňská hra s Beethovenem má spoustu zastánců, a publikum také Buchbinderův mistrovský pětiboj ocenilo náležitým uznáním. Grafeneggský festival byl zakončen víc než důstojně a potvrdil svoji pozoruhodně vysokou programovou a interpretační úroveň.
