Brexit dopadl přesně tak katastrofálně, jak předpovídal téměř každý, kdo se nenechal táborem „Leave“ přesvědčit, že by v něm členství v EU mělo vyvolávat akutní stavy úzkosti. Ekonomika Spojeného království dle odhadů vstupuje do recese, příliv zahraničních investic se zmenšil na minimum, regionální rozvoj se v zásadě zastavil a národní zdravotní služba je v troskách. To vše ve jménu "opětovného převzetí kontroly" nad řízením země. Člověk se pak musí ptát, jestli tato cena za „převzetí kontroly“ (navíc, jaké kontroly přesně?) stojí za to. Prozatím se zdá, že Britové sami přešlapují na místě a váhají, kdy a jak aktivovat článek 50. Uvědomili si totiž, že stojí před sisyfovským úkolem: získat pro sebe to nejlepší ze zmatku, který sami způsobili.

Nicméně výsledek referenda se podle očekávání stal vodou na mlýn populistických politiků po celé Evropě, včetně Česka. Místní populisté se mimo jiné snaží využít příležitosti získat domácí politické body voláním po Czexitu. Automatická reakce připomínající Pavlovův reflex přišla právě ze strany politiků, k jejichž vrcholným úspěchům v posledních letech patří zázračná schopnost vzpřímeně stát i přes hojnou konzumaci alkoholu, nebo rozdávat guláš na pseudo-fašistické demonstraci. Předvídatelná reakce však dosáhla takové míry absurdity, že nenašla širší podporu. 

Česká republika dostává z EU daleko více peněz, než kolik do společného rozpočtu přispívá. Z evropské kohezní politiky profituje většina českých regionů, a zdaleka ne jen ty. Faktem zůstává, že Česká republika získává zásadní hmotné i nehmotné výhody z členství v EU a jako plnohodnotný člen do Unie jednoduše patří.

To však zřejmě neodradilo některé představitelé této země, kteří až příliš touží po sepsání závěti českého členství v EU (i samotné Unie). Jejich hazard s prosperitou, stabilitou a bezpečností českých občanů prostřednictvím prosazování nesmyslného referenda o Czexitu obhajují záminkou, že naslouchají hlasu lidu. Až příliš často jsou v téměř horečnaté snaze legitimizovat tyto snahy zmiňovány nálady z jiných zemí, jejichž jediným účelem je domácí politický zisk.

Pověsti o hrozícím zániku EU však jsou divoce zveličovány, alespoň v případě průzkumů z některých zemí. V návaznosti na bezprostřední důsledky britské volby volalo například v Dánsku po referendu pouze 33 % občanů. Pro srovnání - před britským referendem to bylo 42 % občanů. V hypotetickém referendu by pak 61 % Dánů hlasovalo pro setrvání v EU, zatímco 28 % by hlasovalo pro odchod (zbytek je nerozhodnut). To je 6% nárůst hlasů pro setrvání a 8% pokles hlasů pro odchod ve srovnání s údaji před britským referendem, přičemž Dánsko historicky vždy bývalo poměrně euroskeptické. Obdobně stoupla podpora členství v EU i v několika zemích střední a východní Evropy.

Kdy se zrodí skutečný leadership v České republice?

Otázka setrvání v EU byla mezi evropskými politiky dosud diskutována jen zřídka, Českou republiku nevyjímaje. Jen málo politiků se zápalem obhajuje spojování sil a vytváření celoevropských rámců potřebných pro řešení krizí na kontinentu. A málokdo se postaví populistům, kteří však nejsou schopni předložit konkrétní a reálné řešení daného problému. Nicméně vzhledem k tomu, že nekritická či v některých případech dokonce otevřeně neobjektivní média nedokáží klást kritické otázky bezúčelným symbolickým politickým hnutím, čelí silná politická vize opozici, která je tvořena lidmi toužícími to černobílém světě namísto toho skutečného, který má mnoho odstínů šedi. Navzdory nepříliš nadějným vyhlídkám na úspěch se však jedná o boj, který je třeba bojovat a kterému by se skuteční lídři neměli vyhýbat. Přes některé dílčí neúspěchy stále existují mnohem přesvědčivější argumenty pro setrvání v EU, nežli ve prospěch odchodu. Doufejme, že se toho odpovědní politici chopí a podpoří racionální argumenty před impulzivními snahami o vyhlašování referend.

Trpělivost a racionální myšlení jsou ctnosti, které by lídři měli ztělesňovat

S ohledem na fakta naznačující, že rozhodnutí o Brexitu bylo a zřejmě i bude pro Británii národní katastrofou, by odpovědní politici napříč EU měli spíše zaujmout stanovisko „počkáme a uvidíme“, než soutěžit o to, kdo dokáže Brity co možná nejlépe napodobit a slepě uvrhnout vlastní zemi do propasti. Brexit představuje (a do budoucna představovat bude) každému jedinečnou příležitost nahlédnout možné důsledky odchodu z EU. 

Namísto jízdy na vlně emocí ze strany populistických politiků by odpovědným krokem vůči obyvatelstvu bylo počkat a posoudit důsledky Brexitu za pět až deset let. Vzhledem k očekávaným důsledkům Brexitu, tj. zpomalení hospodářského růstu, omezení zahraničních investic, problémy zdravotního systému či nedostatečná finanční podpora chudších regionů, se jedná o jedinou rozumnou cestu. 

Nacházíme se opravdu v tak krizové situaci, že vyměníme „opětovné převzetí kontroly“ za výše zmiňované benefity členství v EU? Pokud ano, měli bychom přinejmenším vyžadovat silné, konkrétní a plně realizovatelné plány, které budou ve prospěch dané společnosti, a nenechat se zlákat nedostatkem vizí a do očí bijících lží, které přímo charakterizovaly kampaň ve prospěch Brexitu. Nicméně pochybuji, že by toho byl jakýkoli zastánce Czexitu schopen. Naopak, očekávám, že obvyklí podezřelí naslibují pro maximalizaci svého osobního zisku první poslední. Ostatně jako vždycky.