Kromě gotického, renesančního a barokního opevnění obklopila Pražský hrad nedávno série protiteroristických budek. Borovicový bezpečnostní kruh. Hlídací boudy se skládají vždy z dřevěného přístřešku a jakési postranní hliníkové žaluzie. Tu je možné otevřít a zavřít, zřejmě podle aktuální bezpečnostní situace ve světě. Okolo budek rozpačitě postávají skupinky policistů, kteří s omluvným výrazem provádějí letmo-zevrubné osobní prohlídky. 

Barokní Matyášova brána lemovaná vlajkovými stožáry, První nádvoří a brána s Platzerovými Titány, to vše teď dohromady tvoří jednosměrný východ. Možná nejmonumentálnější východ na světě. Prezident Zeman je známý svou láskou k Východu.

Smutnější než dlouhé fronty a Langošové check-pointy je ale fakt, že otevřený systém Pražského hradu, s mnoha vchody a východy byl přebudkován na jednosměrnou turistickou atrakci.

Ostentativní demonstrace strachu dělá z Pražského hradu strašidelný hrad, jak ho známe z Matějské pouti. Strašidelným a teď i Pražským hradem procházíme z určeného bodu, určeným směrem a určenou trasou. Po cestě se bojíme. Je zajímavé, že právě ta vlastnost Hradu, která ho povyšovala nad ‚pouhou’ historickou památku, tedy fakt, že je stále sídlem hlavy státu a politickým symbolem země, teď začíná s jeho plíživou redukcí na turistickou atrakci.

Smutnější než dlouhé fronty a Langošové check-pointy je ale fakt, že otevřený systém Pražského hradu, s mnoha vchody a východy byl přebudkován na jednosměrnou turistickou atrakci.

Václav Havel proměnil Hrad především tím, že jeho podstatou část otevřel veřejnosti. Někde stačilo odemknout, jinde byla nutná fyzická intervence. Jednou z nich byl tunel a lávka v Jelením příkopu, skrz které byl Klárov elegantně propojen s Hradem a dál s Pohořelcem.  Havel za ni tehdy dokonce sám zaplatil prostřednictvím své nadace Vize 97. Vstup do Jeleního příkopu je teď zatarasen mříží, která dělá lávku úplně zbytečnou, a do příkopu se už z Malé Strany nedostanete.

Hrad je pomalu odřezáván od města, a je nutné na to upozorňovat už v začátcích. Začalo to před několika lety turnikety ve Svatovítské katedrále a Zlaté uličce a současná bezpečnostní opatření jsou jenom jiným odrazem téhož. U prvního byl alespoň pragmatický důvod – vstupné, teď jde jen o rozmar. Už v minulých měsících bylo popsáno, jak jsou zábrany ve svém místě a účelu zbytečné a jak dokonce zvyšují riziko vytvářením velkých davů čekajících turistů.

To co vidíme dnes, jsou první nesmělé příznaky stabilizace nového řešení.

Na každé boudě je jiným způsobem poznat bezradnost tohoto úsilí, jako vidíme lež na dětské tváři. Západní Bouda, například, stráží hlavní vstup z Hradčanského náměstí. Je ‚diskrétně‘ umístěna za mříž do Plečnikovy zahrady. Diagonální fronta stovek turistů na ni ovšem upozorňuje víc než dostatečně. Naproti tomu barokní Matyášova brána lemovaná vlajkovými stožáry, První nádvoří a brána s Platzerovými Titány, to vše teď dohromady tvoří jednosměrný východ. Možná nejmonumentálnější východ na světě. Prezident Zeman je známý svou láskou k Východu.

Hlavní vstup do areálu Pražského hradu

Přestavby na Hradě, i ty dočasné, mají jiný režim než jiné památkově chráněné objekty. Kancelář prezidenta republiky má vlastní památkový odbor, který, i když neoficiálně, schvaluje to, co si přeje prezident. Má autonomii, do níž může každá politická reprezentace vepsat svůj otisk.  Václav Havel hlavně otevíral pro veřejnost a jeho největší zásah je propojení Jeleního příkopu. Za Václava Klause se především rekonstruovalo a restaurovalo.  Miloš Zeman přišel s budkami a zátarasy, kterými se zabarikádoval před městem, které mu nerozumí. Snad s nimi i odjede. Až se to stane, můžeme s velkou slávou znovu otevřít to, co by mělo být otevřeno naprosto samozřejmě.