Počátky tohoto pozoruhodně konzistentního nastavení na mezinárodní scéně sahají až do Maovy éry, kdy lidová republika přijala zahraniční politiku neúčasti, odlišnou od Sovětského modelu. V době, kdy se ve Velké Británii konalo první referendum o členství v tehdy ještě Evropském hospodářském společenství, podporovali čínští diplomaté hlasy pro “ANO”, zatímco SSSR ve spojenectví s britskou levicí otevřeně stáli za “NE”. Ve stejném roce navázala Čína vztahy s EHS (které SSSR stále odmítal uznat), navíc s tvrzením, že jde o obdobnou hospodářskou spolupráci jako s RVHP. Podobně rozdílný postoj obou mocností byl zřejmý i v letošním roce, kdy Čínu na rozdíl od Ruska zaskočily a zároveň znepokojily výsledky referenda o Brexitu.

Obdobně byla i reakce Číny na zvolení Donalda Trumpa o poznání méně optimistická než reakce Ruska, spíše se podobala postoji EU. Evropská unie i Čína mají zájem na úspěšném pokračování globalizace a potřebu vyhnout se obchodním válkám. Obě se zavázaly k úspěšné realizaci dohody o změně klimatu COP21 nebo například podpořily nedávnou íránskou jadernou dohodu, o které nyní naopak pochybují ve Washingtonu. Ačkoliv nesdílejí stejné hodnoty, EU a Čína nejsou nepřátelé na cestě ke konfliktu – nejsou ale ani spojenci.

V červenci 2016 se v Pekingu uskutečnil 18. summit EU a Číny. Summity jsou nicméně jen viditelnější částí daleko hlouběji strukturovaného vztahu, který zahrnuje ministerská setkání a rozhovory mezi úředníky o otázkách energetiky, sociálního zabezpečení, vzdělávání, výzkumu a samozřejmě i lidských práv. EU se s Čínou podílí na regionálních fórech; aktivně je i zvažována možnost spolupráce na regionálním plánu rozvoje infrastruktury pod názvem Jeden pás, jedna cesta (One Belt One Road). Čína přispívá do Junckerova investičního programu pro růst a zaměstnanost v Evropě, zatímco EU podpořila čínskou iniciativu Asian Infrastructure Investment Bank, a to opět v době, kdy USA čínskou iniciativu bojkotovala.

Několik týdnů před summitem stanovila EU ambiciózní program pro další prohlubování vztahů s Čínou. Ve skutečnosti však, jak uvedla Federica Mogherini: “Evropská unie a Čína už ve velké míře spolupracují: společně pracujeme na globálních a politických otázkách naší doby, např. v otázkách Íránu, Sýrie, Afghánistánu, migrace a změny klimatu.”

Evropská unie je pro Čínu největším obchodním partnerem, současně je Čína druhým největším obchodním partnerem EU, po USA. Navzdory prosperujícímu obchodu však přetrvává konfliktní problematika základních hodnot, např. ohledně zbrojního embarga či Tibetu. V roce 1989 po zásahu na náměstí Nebeského klidu uvalila Evropa na Čínu zbrojní embargo. Když v roce 2005 HRVP Ashton (předchůdkyně Mogherini) vznesla myšlenku, že embargo ukončí, ukázalo se, že v rámci EU jde o velmi spornou otázku. Zatímco některé členské státy, včetně České republiky, se stavěly ve prospěch této významné změny politik, Evropský parlament hlasoval proti. V roce 2008 Čína odmítla účast na pravidelném summitu EU a Číny na protest proti setkání francouzského prezidenta Sarkozyho s Dalajlámou. Stalo se tak v době, kdy Francie předsedala Evropské radě. Mimoto nedávná kontroverze v České republice potvrzuje, že ošemetnou záležitostí je i otázka Tibetu.

Dále také vyvstaly konflikty kvůli obavám z čínského dumpingového dovozu textilií, solárních panelů a nověji také výrobků z oceli. O citlivé otázce statusu tržního hospodářství Číny bude Evropská komise rozhodovat v polovině prosince. Čína trvá na tom, že už není zemí se státně řízenou obchodní politikou, nicméně Evropský parlament je rozdílného názoru. Je pravděpodobné, že Číně bude status tržního hospodářství nakonec udělen, ale EU se rovněž dohodne na přísnějších opatřeních proti praktikám nekalé soutěže.

Nejambicióznější je plán na hlubší a komplexnější dohodu o volném obchodu. V krátkodobém horizontu je však tento pokrok stavěn na bázi bilaterální investiční smlouvy, která Čínu nutí ujišťovat Evropu o tom, že je i nadále otevřenou tržní ekonomikou.

S příchodem prezidenta Trumpa a pravděpodobně i selháním regionálních obchodních dohod vedených USA (Trans-pacifické partnerství neboli TPP a Transatlantické obchodní a investiční partnerství neboli TTIP), které byly hlavními geo-ekonomickými iniciativami prezidenta Obamy, je možné, že se vytvoří dobré podmínky k prohloubení vztahů mezi EU a Čínou, a to zejména v oblasti hospodářského růstu a spolupráce na poli mezinárodních vztahů.

V Trumpově éře je pravděpodobné, že se vztahy mezi EU a Čínou rozšíří do té míry, že se stanou příkladem toho, čeho lze dosáhnout ve spolupráci mezi stranami s naprosto rozdílnými zásadami.

Příspěvek byl sepsán v rámci nového formátu debat Café Evropa, jako podklad k jedenácté debatě s názvem "Evropská unie a Čína – co nám může tato velmoc dát a vzít?", pořádané 7.12. 2016.

Související