Prezident Zeman včera telefonoval se svým budoucím americkým protějškem Donaldem Trumpem a jeden druhého pozvali na návštěvu. Zemanovi se předvolební sázka na Trumpa vyplatila a zdá se, že mezi oběma muži panuje určité porozumění. Znamenají však pro Česko tyto námluvy vidinu královské postupky v poněkud vyhasínajících česko-amerických vztazích?

Německý filosof Alfred Schopenhauer kdysi pronesl: „Osud míchá karty, my hrajeme.“ Vyjadřoval tím své přesvědčení, že záleží pouze na naší vůli, jak se vypořádáme s okolnostmi, jež před nás postavil osud. Miloš Zeman se snaží zaujmout pozici hráče, ale v této hře mu spíše než o ČR jde především o sebe samého.

Trump v posledních dvou týdnech rozehrál svůj poker sérií telefonátů s několika méně či více kontroverzním světovými státníky, mezi nimiž Zeman sotva představuje divokou kartu, spíš je jakýmsi „one of a kind“. Trump před ním pozval do Washingtonu maďarského premiéra Viktora Orbána a filipínského prezidenta Rodriga Duterteho, nechvalně proslulého svou brutální válkou s drogovými mafiemi, a po několika dekádách přímo hovořil i s hlavou státu Tchaj-wanu - prezidentkou Cchaj Jing-wen. Trump pokračuje v šokujícím stylu nastaveném volební kampaní. V zahraniční politice pořád tak trochu blufuje a je otázkou, zda tito politici ve skutečnosti nevsadili na špatnou kartu.

Zeman hraje svou vlastní ligu, v níž míří na dva cíle. Zaprvé by se chtěl rehabilitovat na mezinárodním poli po naprosto nečitelném lavírování okolo ukrajinské krize, v níž se nakonec jako jediná hlava západního světa postavil na stranu Ruska. Vloni zamýšlel demonstrovat svou podporu Putinovi účastí na vojenské přehlídce ke konci druhé světové války, od čehož jej shodou okolností odrazoval americký velvyslanec v Praze Andrew Schapiro. Vůči němu Zeman zahořkl a ve své gratulační řeči se nezapomněl Trumpovi o této aférce zmínit. Přijetí v Bílém domě jako první hlavy členského státu EU by mu tento cíl jistě usnadnilo.

Druhou hru hraje Zeman na domácím stole v souvislosti s blížícím se koncem mandátu. Dvě setkání s americkým prezidentem v předvolebním roce by mohly rozptýlit obavy části voličů z toho, že Zeman táhne Česko na Východ, což se mu dosud nedařilo zcela přesvědčivě vyvracet. V Zemanově balíčku proto Trump představuje pověstného srdcového krále, který mu může pomoci zbavit se nálepky šaška poklonkujícího východním autoritářům. Ať už se Zeman rozhodne kandidovat, či nikoliv, je patrné, že Trumpova společnost mu rozhodně prospěje.

Je příliš brzy předvídat charakter přislíbených návštěv, ale pokud nedojde k zásadnímu zvratu, současné švitoření by mohlo vést i ke státním návštěvám se všemi poctami. Zemanův předchůdce Václav Klaus si toto červené eso za deset let nevytáhl.

Ke kýženému cíli však vede složitější cesta. Nejprve si musí Zeman vybudovat potřebné organizační zázemí, a proto začal hrát i karty velvyslanecké. Jeho srdcovým klukem je dosavadní šéf hradního zahraničního odboru Hynek Kmoníček, který míří do Washingtonu. Za stejně zbarvenou dámu si Zeman zvolil Ivanu Trump, kterou se snaží dostrkat na americké velvyslanectví v Praze za sekundování usebraných českých politiků lamentujících nad plápolajícím česko-americkým ohýnkem. Podoba a výsledek návštěv také záleží na projednávané agendě. Zemanovým trumfem je boj proti islámskému terorismu, je však otázkou, zda tato karta odlišuje Zemana od jiných hráčů, kteří drží v ruce vyšší čísla.

Ve výsledku záleží krom toho, s čím přijde česká strana, také na tom, jakým směrem se Trumpova reálná zahraniční politika vydá a zda bude střední Evropa jedním z jejich ohnisek. Zeman se může snažit karty míchat, ale hrát s nimi bude Trump!

Vít Borčany

Autor je analytikem AMO

Související