Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala klade otázku, zda chceme spíše být chráněni proti dramatickému ohrožení na životě, nebo zda chceme být chráněni ve svých právech. Takové společenské dilema sílí. Nasazování odposlechů se stává častým prostředkem prevence terorismu i v zemích s delší demokratickou tradicí než u nás. Přestává platit, že se nemůžeme vzájemně odposlouchávat? Jsme přece Češi a musíme si pomáhat! Jenže my už nejsme všichni Češi. Potenciální teroristé přicházejí z oblastí, kde naše pojetí práva, včetně práv lidských neznají. My jsme si vytvořili možná až zbytnělý mechanismus jejich ochrany, který se oni učí velmi rychle využívat ve svůj prospěch. Pokud se tedy například vytvoří soudní precedens, že odposlech získaný protiprávně kvůli nějaké, třeba formální procesní vadě, nelze použít jako důkaz v trestním řízení, znamená to, že propustíme zadrženého teroristu, aby svůj skutek případně dokonal?

 

Míru společenské tolerance k takovému precedentu asi netřeba složitě testovat. K jeho použití například v Rathově případě by určitě velké výhrady nepanovaly, poněvadž skutek, kterého se měl dopustit, neohrožoval ničí zdraví ani život.  Hodnota života a zdraví je v obecném povědomí společenské nebezpečnosti nejvyšší, ať si doktrína trestního práva myslí, co chce. Jenže, co na to rovnost před zákonem? Možností je více. Zaprvé zredukovat zákonná omezení, ale pozor, abychom se nevrátili do časů Ucha, Zadruhé, aplikovat metodu proporcionality, jenže ta bývá subjektivní, a tedy ne příliš spolehlivá. A konečně zatřetí, nasadit výjimečný stav, jako ve Francii. Ale ani tam to příliš nepomohlo. Do nového roku 2017 si přejme, aby nenastalo nic, co by řešení naznačených dilemat urychlilo.

Související